ECLI:CZ:US:2015:4.US.3043.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3043/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Stanislavy Kovaříkové, právně zastoupené JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Meziboří, Okružní 147, směřující proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2014, č. j. 47 Cm 256/2011-125, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. 8 Cmo 233/2014-153, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, č. j. 29 Cdo 2866/2015-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení (výrok I.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni částku 5 130,40 Kč (výrok II.). K odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, jímž potvrdil napadené usnesení ve výroku I. [výrok I. a)], změnil výrok II. o náhradě nákladů [výrok I. b)], a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud citovaným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů částku 1 464,10 Kč (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Krajský soud v Praze vydal dne 21. března 2012 rozsudek, č. j. 47 Cm 256/2011-24 (jímž ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. srpna 2011, č. j. 47 Cm 256/2011-8), který Vrchního soudu v Praze svým rozhodnutím ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 8 Cmo 260/2012-68 potvrdil. V téže době přitom probíhalo před Ústavním soudem řízení v obdobné věci zakončené nálezem ze dne 14. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 376/11, v němž Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, který ovšem soudy v její věci nerespektovaly. Přitom v případě její druhé směnky byl směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2011, č. j. 49 Cm 256/2011-8, zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 3. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 332/2012-74, právě s odkazem na zmíněný judikát Ústavního soudu. S ohledem na uvedené okolnosti podala stěžovatelka žalobu na obnovu řízení, o níž bylo rozhodnuto v této ústavní stížnosti napadenými usneseními. V takovém postupu však stěžovatelka shledala zkrácení ve svých zaručených právech, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze se podává, že důvodem nepovolení obnovy byla především opožděnost žaloby, kterou stěžovatelka podala dne 31. července 2013, ačkoliv subjektivní lhůta k jejímu podání uplynula dne 4. července 2013 (čtvrtek). Soud prvního stupně se i přesto zabýval rovněž důvodností obnovy, kterou ale neshledal (nemožnost aplikovat nález Ústavního soudu na věc skončenou před jeho vydáním). Tyto závěry sdílí v napadenému usnesení i soud odvolací.
Stěžovatelka brojila proti těmto rozhodnutím v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou, usnesením ze dne 24. června 2015, sp. zn. I. ÚS 1517/15, neboť stěžovatelka podala dříve v téže věci dovolání. Teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné, podala stěžovatelka projednávanou ústavní stížnost s odkazem na lhůtu k podání ústavní stížnosti danou v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Přestože stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení po zákonem stanovené lhůtě, dovolávala se nápravy cestou ústavní stížnosti s tvrzením porušení jejích práv v původním řízení. Neakceptovala totiž závěry obecných soudů, že její žaloba by byla neúspěšná i v případě podání ve lhůtě. Stěžovatelka přitom neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že napadenými rozhodnutími došlo v její věci k zásahu do základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu