ECLI:CZ:US:2015:4.US.3051.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3051/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. B., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Pavlem Jandurou, advokátem se sídlem Husova 79, Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 158/2013-309 ze dne 13. 6. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 309/2014-477 ze dne 30. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 17. 9. 2014, ve znění jeho dalších doplnění, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. Konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 158/2013-309 ze dne 13. 6. 2013, byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění rozhodném, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu §337 odst. 2 trestního zákoníku. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovateli uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. O dovolání stěžovatele následně rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013 tak, že jej odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění rozhodném, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Stěžovatel dále uplatnil dvakrát návrh na povolení obnovy trestního řízení. V prvém případě byl jeho návrh zamítnut usnesením Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-420 ze dne 7. 7. 2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 250/2014-432 ze dne 31. 7. 2014. Ve druhém případě jej Okresní soud v Jičíně zamítl usnesením č. j. 2 T 7/2013-463 ze dne 8. 9. 2014. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením č. j. 10 To 309/2014-477 ze dne 30. 9. 2014 rovněž zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti setrval na své argumentaci, použité v předchozích řízeních, tedy že byl odsouzen na podkladě křivého obvinění poškozené. Nalézacímu soudu stěžovatel vytýkal, že ve věci rozhodl na základě jediného důkazu - výslechu poškozené a nevzal v potaz ostatní provedené nebo navrhované důkazy a především vlastní obhajobu stěžovatele, čímž se soud měl zpronevěřit nejen základním zásadám trestního řízení, zejména ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, ale svým postupem zasáhnout též do ústavně zaručených práv stěžovatele, garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 Listiny se podle mínění stěžovatele současně dopustil Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací tím, že nepřerušil, resp. neodročil veřejné zasedání konané dne 13. 6. 2013, přestože zdravotní stav stěžovateli neumožňoval řádně vést obhajobu a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 309/2014-477 ze dne 30. 9. 2014, zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obvykle posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda jejich právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy především na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci z hlediska naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, což obecné soudy, jmenovitě pak Krajský soud v Hradci Králové, v posuzované věci učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.
Dlužno podotknout, že námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti se výlučně týkají domnělých vad původního nalézacího řízení, nikoliv řízení obnovovacího, a míjejí se tak se smyslem ústavněprávního přezkumu.
V části, v níž stěžovatel napadá rozsudek Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 158/2013-309 ze dne 13. 6. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013, je ústavní stížnost podaná po lhůtě k tomu zákonem určené.
Ústavní soud předesílá, že přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušení toliko rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 2 T 7/2013-274 ze dne 22. 4. 2013, byla do ústavního přezkumu zahrnuta i rozhodnutí vydaná v jeho přímé návaznosti, tj. rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Ústavní soud se snaží vyvarovat přílišného formalismu, a proto vychází ve své rozhodovací činnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [viz zejm. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)] ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím obecného soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně brojil i proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho trestní věci, potažmo proti svému odsouzení jako takovému, Ústavní soud postupoval, jak shora naznačeno.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku bylo v trestní věci stěžovatele třeba považovat usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1228/2013 ze dne 27. 11. 2013. Institut obnovy řízení není totiž ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, neboť je výslovně z této kategorie vyjmut (srov. dikci §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu "vyjma návrhu na obnovu řízení"). Skutečnost, že stěžovatel ústavní stížností napadá právě poslední rozhodnutí o jeho návrhu na obnovu řízení, nezachovává lhůtu k podání ústavní stížnosti vůči poslednímu rozhodnutí v trestním procesu, o jehož obnovu stěžovatel usiloval, jinými slovy, již zde není zachován nepřetržitý sled hierarchicky na sebe navazujících rozhodnutí v trestním řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo přitom stěžovateli doručeno dne 12. 12. 2013. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovateli běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, která uplynula dnem 12. 2. 2014. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 16. 9. 2014, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než návrh z části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu