ECLI:CZ:US:2015:4.US.3055.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3055/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Lucie Jínové, právně zastoupené JUDr. Janem Vavruškou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Liberec, Rumjancevova 696/3, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. září 2015, č. j. 57 To 23/2015-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva na osobní svobodu, zakotvená v čl. 8 odstavcích 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. srpna 2015, č. j. 0 Nt 17028/2015-19, byla stěžovatelka propuštěna z vazby na svobodu, neboť důvod vazby předstižné pominul. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec bylo citované rozhodnutí zrušeno a krajský soud znovu rozhodl tak, že stěžovatelku ponechal ve vazbě dle §67 písm. c) trestního řádu; dále rozhodl, že nabídka záruky matky stěžovatelky se nepřijímá a že se dohled probačního úředníka nevyslovuje.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dle jejího přesvědčení není napadené rozhodnutí podloženo zákonným důvodem a rozhodnutí o vazbě je ve zjevném rozporu s ústavním pořádkem. Konstatuje postuláty, na nichž je rozhodnutí krajského soudu založeno a polemizuje s nimi. Zpochybňuje "věrnost klientů", jimž dříve distribuovala drogy, že se k ní opět vrátí a budou požadovat další dodávky, zejména za situace, kdy stěžovatelka sama nemá žádný zdroj. Navíc v malém městě, kde povědomí o jejím trestním stíhání je známo. Dále považuje za špatný závěr krajského soudu, který nepřijal záruku matky s tím, že ta na chování stěžovatelky neměla po řadu let žádný vliv, aniž by zohlednil, že stěžovatelka dříve nežila s matkou ve společné domácnosti. Nyní však je záruka právě na spolužití založena. Pokud pak krajský soud zpochybnil dostatečnost dohledu probačního úředníka, měl tím učinit rozhodnutí, jež mu nepřísluší.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy konkrétní situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby či ponechání ve vazbě a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními individuálními fakty každého jednotlivého případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se pak zabývá posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Soud prvního stupně zhodnotil dosavadní působení vazby na stěžovatelku jako dostatečné a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem nepovažoval další trvání vazby za nezbytné. Naopak stížností soud shodné okolnosti vyhodnotil přesně naopak a důvodnost trvání vazby shledal. Neshledal přitom jako relevantní záruku matky stěžovatelky, a to s ohledem na fakt, že stěžovatelka byla vůči jejímu působení řadu let imunní, respektive působení matky se neshledalo s nyní očekávaným výsledkem. Pokud se týká dohledu probačního úředníka, je zcela v pravomoci soudu, zda jej posoudí za dostatečný nástroj k náhradě vazby či nikoliv.
Ústavně právní argumentace je založena pouze na nesouhlasu stěžovatelky se závěry krajského soudu a tvrzeným zásahem do práv zakotvených v čl. 8 odstavcích 2 a 5 Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje tvrzení z vazebního zasedání a má za to, že v jejím případě krajský soud nedostatečně odůvodnil, proč se rozhodly ponechat ji nadále ve vazbě. Ústavní soud však odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za dostatečné. O vazbě rozhodnul oprávněný orgán na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že zruší (opakovaně) předchozí rozhodnutí a stěžovatelku ponechá ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatelka s takovým rozhodnutím nesouhlasí, sám nesouhlas však není sto založit protiústavnost postupu soudu, který v žádném případě nepřekročil meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení krajského soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu