ECLI:CZ:US:2015:4.US.3056.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3056/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Martina Langa, zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2045/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2015, č. j. Ul 44/2015-549, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usneseními ze dne 5. 3. 2014, č. j. 28 Co 572/2013-469, a ze dne 12. 3. 2014, č. j. 28 Co 572/2013-473, uložil stěžovateli pořádkové pokuty ve výši 50 000 Kč a 10 000 Kč za hrubě urážlivá podání vůči soudu, konkrétně za nepřiměřeně hrubou, vulgární reakci na vyhlášení rozsudku. Stěžovatel členkám senátu tykal a zřetelným hlasem o nich prohlásil, že "snad musí mít IQ pod 100", předsedkyni senátu nazýval slepicí a při opouštění jednací síně sděloval doprovázejícímu pracovníkovi justiční stráže, že "soudkyně mají snad sračky v hlavě, nasráno v hlavě". V pořadí druhá pokuta byla uložena za obsah písemné námitky ze dne 9. 3. 2014, která směřovala proti znění protokolu o vyhlášení rozsudku a jejíž součástí bylo vyjádření názoru, že "především předsedkyně senátu je inteligence mdlé, na medicínské úrovni debility" a že stěžovatel "má dostatek důkazů o pokročilé idiocii a debilitě členek senátu, jakožto i o mentálním rozpadu jejich osobnosti"; členky senátu vyzýval ke vzdání se funkce a vyhledání odborné lékařské pomoci a na intelekt méně náročného povolání.
K uvedenému incidentu došlo po vyhlášení rozsudku dne 27. 2. 2014 ve věci výživného nerozvedené manželky stěžovatele, jímž krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 C 223/2011-275, ve výroku o povinnosti stěžovatele platit žalobkyni výživné 30 000 Kč měsíčně za dobu od 3. 8. 2011 do 23. 7. 2012, jakož i ve výroku ohledně splácení dlužného výživného.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2015, č. j. Ul 44/2015-549, zamítl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, kterým se stěžovatel domáhal, aby krajský soud předložil vrchnímu soudu k rozhodnutí jeho odvolání proti usnesením o uložení pořádkových pokut ze dne 5. 3. 2014 a 12. 3. 2014. V odůvodnění vrchní soud poukázal na §201 o. s. ř. a konstatoval, že usnesení odvolacího soudu vydané v průběhu odvolacího řízení nelze napadnout odvoláním.
Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 12. 10. 2015, ve které navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno bránit se proti usnesením krajského soudu o uložení pořádkových pokut ze dne 5. 3. 2014 a 12. 3. 2014 odvoláním. Zdůrazňuje zvláštní zájem na umožnění odvolacího přezkumu vzhledem k obecné povaze pořádkové pokuty jako sankce za deliktní jednání a pro okolnosti konkrétní věci. Co do merita věci vyjádřil přesvědčení, že předsedkyně senátu při uložení pořádkové pokuty nedokázala zachovat dostatečný odstup tak, aby bylo rozhodnutí soudu nezávislé a nestranné.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, vedený pod sp. zn. 4 C 223/2011.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je povolán výhradně, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Obecné soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, pokud nepřipustily k věcnému projednání odvolání stěžovatele proti usnesením krajského soudu o uložení pořádkových pokut ze dne 5. 3. 2014 a 12. 3. 2014. O odvoláních přitom bylo rozhodnuto usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 3989/2014-531 a č. j. 30 Cdo 3989/2014-532, jimiž bylo řízení o nich zastaveno. Proti usnesením Nejvyššího soudu se stěžovatel bránil ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 606/15 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz); v odůvodnění usnesení se Ústavní soud podrobně zabýval rovněž otázkou opravných prostředků proti usnesení odvolacího soudu o uložení pořádkové pokuty. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel se bránil i proti meritorním rozsudkům krajského soudu ze dne 27. 2. 2014 a okresního soudu ze dne 23. 7. 2013, přičemž rovněž ústavní stížnost proti nim byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1792/14.
Vyloučení řádných opravných prostředků proti usnesení odvolacího soudu vydanému v průběhu odvolacího řízení, kterému nepředcházelo řízení v prvním stupni, Ústavní soud vyhodnotil jako ústavně konformní vedle usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/15 rovněž např. v nálezu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 910/15, ve věci pořádkové pokuty za opožděné dodání listin soudu. K týmž závěrům dospívá i judikatura civilních soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1599/2000) a nezpochybňuje jej ani právní nauka (srov. např. PETR, B. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha IV. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 21). Od závěrů své ustálené judikatury nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat ani v nyní projednávané věci a zcela na ně odkazuje, přičemž v návaznosti na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 606/15 a sp. zn. IV. ÚS 910/15 opakovaně zdůrazňuje, že procesní situace, kdy proti usnesení o uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem neexistuje žádný řádný opravný prostředek, je ústavně konformní. Pokutu totiž ukládá soud vyšší instance, který má k rozhodnutí konkrétní důvod (závadné jednání si "nevymyslel"), a je třeba vycházet i z principu důvěry v orgán soudní moci, který rozhodnutí vydal, přestože je s rozhodnutím spojena sankce a není fakticky přezkoumatelné obecným soudem jiné instance.
Vrchní soud proto nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, pokud zamítl jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - jinými slovy neumožnil projednání jeho odvolání proti usnesením krajského soudu.
Podstata problému však netkví podle Ústavního soudu v tom, zda je či není proti usnesením o pořádkových pokutách odvolání, ale v tom, zda se stěžovatel dopustil či nedopustil vulgárního (sprostého) chování vůči soudu. V zásadě pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění (obiter dictum) Ústavní soud ve vztahu k argumentaci stěžovatele týkající se okolností, za kterých mu byly (teprve) po rozhodnutí věci v odstupu několika dní a za navzájem úzce související jednání uloženy dvě pořádkové pokuty v celkové výši 60 000 Kč, dodává, že obecné soudy by sice měly zachovávat zvýšenou zdrženlivost při ukládání pořádkových pokut ve vyšších částkách či dokonce opakovaně, a to zvláště při projednávání emočně vyhrocených kauz, mezi které pravidelně náleží spory o výživné a o jakou se jednalo rovněž v nyní projednávané věci. Nicméně je nesporné, že se stěžovatel dopustil ve vztahu k soudu (navíc reprezentovaného ženami - soudkyněmi) značně vulgárního jednání.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že ochrana ústavně zaručených práv v prostředí demokratického právního státu je podmíněna i dodržováním norem slušného chování, které však stěžovatel svým jednáním výrazně porušil. Jak Ústavní sodu vyložil již v usnesení ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 76/2000, jehož závěry lze aplikovat i na projednávanou věc, pokud vyslovený názor vybočí z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se pravidla ocitá mimo rámec ústavní ochrany.
Ve své stížnosti stěžovatel dlouze argumentuje ve vztahu k porušení jeho práva na fair proces, avšak jednak pomíjí, že se nepohybuje v rovině trestního práva, a hlavně to, že se dopustil jednání, které nemůže být tolerováno v žádné společnosti, natož demokratické. Stěžovatel své vulgární chování ve stížnosti zcela "přehlíží", namísto toho, aby se za ně omluvil. Pokud by se za ně omluvil, mohl by soud, který pokutu uložil, zvážit její prominutí, jak mu umožňuje ustanovení §53 odst. 2 o. s. ř.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 12. 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu