ECLI:CZ:US:2015:4.US.3070.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3070/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, hostujícím euroadvokátem se sídlem v Trenčíně - Opatové, Potočná 41/109, Slovenská republika, proti vyhlášce Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2014, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-2, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, a proti postupu soudu v insolvenčním řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2015 stěžovatel brojí proti vyhlášce Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2014, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-2, na základě které nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení stěžovatele jako dlužníka (dále jen "insolvenční řízení"). Stěžovatel ústavní stížností napadá i navazující postup Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud se nejprve vypořádal s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadené vyhlášce. Připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii (srov. III. ÚS 62/1995). Se zřetelem k uvedené zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených je nepochybné, že ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí, kterým by bylo pravomocně rozhodnuto (resp. skončeno řízení).
Další zásadou pro řízení o ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, podle něhož Ústavní soud přistoupí k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci (zde je dána příslušnost rozhodnout o insolvenčním návrhu insolvenčnímu soudu), nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. I. ÚS 1010/2013). Právní předpis stěžovateli v průběhu insolvenčního řízení nabízí mnoho příležitostí a nástrojů, jakými se může domáhat svých práv. Ústavní soud tedy nepovažuje s ohledem na zmíněné zásady ústavní stížnost za přípustnou a v této části ji odmítl.
V intencích §79 zákona o Ústavním soudu přezkoumal soud i návrh na odklad vykonatelnosti napadené vyhlášky, který stěžovatel podal současně s ústavní stížností. Vzhledem ke skutečnosti, že o ústavní stížnosti rozhodne Ústavní soud bezprostředně poté, co ověří splnění zákonných podmínek k takovému postupu, pozbývá smysl zabývat se samostatně návrhem na odklad vykonatelnosti. Účinky případného odložení vykonatelnosti by totiž byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o vlastní ústavní stížnosti.
Stěžovatel dále brojí proti postupu Krajského soudu v Brně v insolvenčním řízení, přičemž v bodě 1.1 stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že samo vedení řízení je "jiným zásahem orgánu veřejné moci", proti kterému je oprávněn podat ústavní stížnost.
Procesní úprava insolvenčního řízení v počáteční fázi ukládá soudu, aby o návrhu bez zbytečného odkladu rozhodl [§134 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále jen "ins. zák.")]. Samo vedení insolvenčního řízení způsobuje dlužníku určitá omezení, proto postup do rozhodnutí o insolvenčním návrhu musí být nanejvýš rychlý. Pokud soud bez zjevného důvodu neučiní potřebné úkony směřující k rozhodnutí o návrhu a ani o něm nerozhodne, pak lze uvažovat o možnosti, že samo trvání (neukončení) řízení je "jiným zásahem orgánu veřejné moci", proti kterému se lze bránit ústavní stížností. V průběhu insolvenčního řízení však stěžovatel činil vůči insolvenčnímu soudu více podání, v nichž se domáhal, aby insolvenční soud řízení m. j. zastavil podle §427 ins. zák. pro nedostatek mezinárodní příslušnosti, podle §142 písm. b) ins. zák. pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, či insolvenční návrh zamítl podle §142 písm. c) téhož zákona. Sám stěžovatel v řízení jednal takovým způsobem, že následky jeho jednání musely být v insolvenčním řízení bezodkladně vypořádány; zejména usiloval o zastavení řízení z důvodu ztráty aktivní legitimace navrhovatele (pokusil se svůj dluh vůči němu uhradit), načež do řízení vstoupili jako navrhovatelé další věřitelé. V insolvenčním řízení tak dosud nebylo o návrhu meritorně rozhodnuto, insolvenční soud však vydal usnesení ze dne 25. 6. 2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, kterým nařídil předběžné opatření podle §82 ins. zák. V tomto usnesení shrnul dosavadní průběh insolvenčního řízení i návrhy stěžovatele, neshledal ale k zastavení řízení důvody. Insolvenční soud dále předběžně posoudil okolnosti související s insolvenčním řízením a vyslovil přesvědčení o úpadku stěžovatele, pročež dospěl k závěru, že je vhodné nařídit předběžné opatření - v tom nelze spatřovat nepřípustné předjímání rozhodnutí. Insolvenční soud je povinen při rozhodování o předběžném opatření insolvenční návrh přezkoumat, zda není zjevně nedůvodný; opačná situace by vedla k rozhodování na základě libovůle.
Ústavní soud dospěl k závěru, že za "jiný zásah orgánu veřejné moci" nelze považovat samotné vedení insolvenčního řízení za situace, kdy probíhá na základě zákona a v jeho mezích, přičemž délka řízení je do značné míry ovlivněna procesní aktivitou stěžovatele. To platí tím spíše za situace, kdy insolvenční soud se zřetelem k délce řízení vydal ve věci předběžné opatření, v němž se pro pořádek zabývá také tvrzeními stěžovatele a jeho návrhy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým to insolvenční soud provedl, je namístě proti rozhodnutí podat odvolání, čehož si je stěžovatel bezpochyby vědom, neboť tak podáním dne 9. 7. 2015 učinil. Až po splnění zákonem stanovených podmínek, zejména po bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně práva, je možné proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, podat případně ústavní stížnost.
Ústavní soud podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhoduje o stížnostech, ve kterých je tvrzeno, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, případně, zda došlo k porušení "jiným zásahem orgánu veřejné moci". Stěžovatel napadá fakticky postup Krajského soudu v Brně, který kvalifikuje právě jako "jiný zásah orgánu veřejné moci"; neprokázal však, že by tento postup znaky jiného zásahu orgánu veřejné moci, jemuž je Ústavní soud oprávněn zamezit v řízení o ústavní stížnosti, naplňoval.
Ústavní stížnost byla proto na základě výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti vyhlášce insolvenčního soudu odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) pro nepřípustnost a ve zbývající části odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost.
Vycházeje z okolností vymezených výše, rozhodl Ústavní soud týmž výrokem totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadené vyhlášky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj