ECLI:CZ:US:2015:4.US.3098.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3098/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky DORLAND, spol. s.r.o., se sídlem Rokycanova 794/31, Praha 3, zastoupené Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j.16 Cm 27/2006-145, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, č.j. 23 Cdo 1626/2013-342, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2011, č. j. 16 Cm 27/2006-145, výrokem I. zavázal žalovanou, aby zaplatila stěžovatelce (resp. právní předchůdkyni stěžovatelky DORLAND Brno, spol. s.r.o.) částku 350 990,-Kč, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč spolu s 0,3 % úrokem z prodlení z částek a za dobu v tomto výroku specifikovaném a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 11 817 517,29 Kč a výrokem III. žalované uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, výrokem I. potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 28 002,47 Kč a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do částky 322 987,53 Kč zamítl; výrokem II. potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba na zaplacení částky 1 717 750,90 Kč s 0,3% denním úrokem z prodlení z částek a za období ve výroku uvedených zamítnuta; výrokem III. změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 1 000 980,30 Kč a ve zbývající části úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v částce 10 816 536,90 Kč potvrdil; výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č.j. 23 Cdo 1626/2013-342, rozhodl tak, že dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, kterým byl změněn vyhovující výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j. 16 Cm 27/2006-145, tak, že žaloba byla co do výše 322 987,53 Kč zamítnuta. Dále ve výroku II. Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, ve výroku II. a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j. 16 Cm 27/2006-145, v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 1 717 750,90 Kč s 0,3 % denním úrokem z prodlení z částek a za období uvedené v tomto výroku, a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Ve výroku III. pak Nejvyšší soud dovolání odmítl v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j. 16 Cm 27/2006-145, ohledně úroku z prodlení ve výši 10 816 536,90 Kč.
II.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy podle stěžovatelky pochybily při výkladu rámcové smlouvy o reklamní činnosti ze dne 1. 5. 2003 a důsledně se nezabývaly ani jejími námitkami (resp. námitkami její právní předchůdkyně), a to zejména otázkou možnosti změny písemné smlouvy jinou než písemnou formou.
Konkrétně má stěžovatelka za to, že soudy nedostatečně posoudily otázku povahy tzv. mediaplánu a jeho podřazení pod proces sjednávání a schvalování zadání díla dle rámcové smlouvy. Soudy podle stěžovatelky nesprávně posoudily také možnost, že zavedením oboustranně mlčky akceptovaného postupu objednávání dílčích plnění došlo v důsledku konkludentní akceptace v části týkající se procesu kontraktace jednotlivých plnění k faktické změně rámcové smlouvy o reklamní činnosti, byť jinou než písemnou formou.
Obecné soudy podle stěžovatelky založily své rozhodnutí zcela nesprávně na tom, že byl-li v rámcové smlouvě o reklamní činnosti stanoven způsob kontraktace, není možné dílčí plnění, která nebyla sjednána takto stanoveným způsobem, podřadit pod režim rámcové smlouvy, a to přesto, že v předchozím období bylo takto oběma smluvními stranami postupováno opakovaně.
Dle mínění stěžovatelky soudy nerespektovaly fakt, že smluvní strany postupovaly tímto způsobem po delší dobu, nepřihlédly ani k obchodním zvyklostem týkajícím se schvalování inzerce a reklamy v daném oboru a shora naznačenou problematiku právní povahy mediaplánu, jakož i faktický způsob sjednávání dílčích kontraktů, posoudily stroze lingvisticky a právně dogmaticky. Rozhodnutí o podřazení dílčího kontraktu smlouvě o reklamní činnosti má přitom zásadní vliv na výši úroku z prodlení, který je v ní sjednán ve výši 0,3% denně.
Tím, že obecné soudy odmítly aprobovat možnost změny písemně uzavřené smlouvy jinou než písemnou formou, tedy v daném případě formou konkludentního jednání smluvních stran, zasáhly podle stěžovatelky do ústavně zaručeného práva na smluvní autonomii a v důsledku toho, že se dostatečně nevypořádaly s námitkami její právní předchůdkyně, bylo zasaženo rovněž právo na spravedlivý proces.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje také na neústavnost procesu v rámci odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci, a to zejména v otázce doměření soudního poplatku z odvolání, a vyjadřuje také přesvědčení, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
IV.
Pakliže stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že se obecné soudy nezabývaly otázkou podřazení tzv. mediaplánu pod proces sjednávání a schvalování zadání díla dle rámcové smlouvy a v této souvislosti nezohlednily možnost změny písemně uzavřené smlouvy konkludentním jednáním smluvních stran, není těmto námitkám možno přisvědčit. V této souvislosti lze odkázat zejména na podrobné odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (viz s. 10-15) a rozsudku Nejvyššího soudu (viz s. 8-10).
Soudy vycházely z příslušných pasáží rámcové smlouvy o reklamní činnosti, která obsahovala smluvní výši úroku z prodlení, velmi přesně stanovený postup jednotlivých fází kontraktace a jejich písemnou formu. Dospěly k závěru (zjednodušeně řečeno, podrobně viz odůvodnění obou rozsudků), že v tomto konkrétním případě nelze mediaplán, který obsahoval "komplexní nabídku na zajištění předmětné části reklamní činnosti, cenovou kalkulaci a časový harmonogram" považovat za potvrzenou objednávku ve smyslu uzavřené smlouvy, když představuje pouze toliko druhý krok při uzavírání konkrétního závazkového vztahu, což vyplývá z příslušných ustanovení dané smlouvy. Upozornily také, že pokud stěžovatelce sjednaný postup kontraktace v praxi již dále nevyhovoval, mohla kdykoliv navrhnout změnu smlouvy o reklamní činnosti. Pokud však byla pro vystavení a potvrzení objednávky smluvena písemná forma, nebyla běžná emailová komunikace dostačující.
Soudy dále dovodily, že stěžovatelka své nároky uplatňovala výlučně na základě smlouvy o reklamní činnosti, přičemž však zároveň připustila, že proces realizace konkrétní kampaně neprobíhal podle příslušných ujednání ve smlouvě. Za této situace podle soudů k uzavření konkrétních závazkových vztahů podle této smlouvy nedošlo a na prodlení žalované s platbou se tak zároveň nemůže vztahovat ustanovení smlouvy o platbě úroků z prodlení ve výši 0,3% z dlužné částky za každý den prodlení. Stěžovatelce tak byly přiznány pouze zákonné úroky z prodlení. Soudy tedy dospěly k závěru, že pokud se účastníci odchýlili od postupu sjednaného v příslušném článku smlouvy o reklamní činnosti, resp. pokud stěžovatelka neprokázala, že žalované plnila podle této smlouvy, nemůže na věc dopadat ani ustanovení této smlouvy o smluvním úroku.
Z výše naznačené stručné rekapitulace a především z odůvodnění napadených rozhodnutí je tedy naopak zřejmé, že se obecné soudy námitkám stěžovatelky věnovaly velmi pečlivě, přičemž své závěry také logicky, srozumitelně a adekvátně vysvětlily, a zmínily také judikaturu dopadající na danou problematiku. Zásah do ústavně zaručených základních práv se stěžovatelce doložit nezdařilo a Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil v této části jako zjevně neopodstatněnou - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Pro úplnost je přitom třeba dodat, že pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje (kromě jiného) také zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 8 Cmo 361/2011-301, ve výroku II., jedná se o výrok, který již byl zrušen výrokem II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, č.j. 23 Cdo 1626/2013-342, a to spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č.j. 16 Cm 27/2006-145, v té části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 1 717 750,90 Kč s 0,3 % denním úrokem z prodlení z částek a za období uvedené v tomto výroku. Vzhledem k tomu, že věc byla v tomto rozsahu Nejvyšším soudem vrácena Krajskému soudu v Ostravě, je v této části ústavní stížnost nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je totiž pravomocně skončené řízení před obecnými soudy a jinými orgány, což zde vzhledem ke zrušujícímu výroku splněno není. Za dané situace je tak třeba uzavřít, že v této části ústavní stížnosti stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti a ústavní stížnost je v tomto rozsahu třeba posoudit jako nepřípustnou.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se doměření soudního poplatku z odvolání je nutno konstatovat, že o této otázce bylo podle ústavní stížnosti rozhodnuto již v roce 2011, a to konkrétně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2011, č.j. 8 Cmo 361/2011-233, a stěžovatelka tedy tyto námitky uplatňuje zjevně opožděně - viz §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Pokud pak jde o námitku nepřiměřenosti délky řízení před obecnými soudy, touto se Ústavní soud blíže nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1609/14 ze dne 6. 11. 2014). Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007). Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek eventuálního soudního sporu (obdobně viz také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1076/12 ze dne 23. 7. 2012 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1682/13 ze dne 26. 6. 2014). Také v této části proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou.
VI.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh opožděný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Tomáš Lichovník
předseda IV. senátu Ústavního soudu