ECLI:CZ:US:2015:4.US.3115.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3115/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti České spořitelny a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové přijatém na schůzi věřitelů dne 7. 5. 2015, konané v rámci konkursního řízení vedeného pod sp. zn. KSHK 42 K 22/2001, kterým nebylo stěžovatelce umožněno hlasovat o setrvání ve věřitelském výboru, a proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové přijatým na schůzi věřitelů dne 24. 8. 2015, konané v rámci konkursního řízení vedeného pod sp. zn. KSHK 42 K 22/2001, kterými nebylo stěžovatelce přiznáno právo hlasovat na schůzi věřitelů a byla schválena volba zástupce věřitelů a jeho náhradníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 21. 10. 2015 se stěžovatelka brání proti shora uvedeným usnesením konkursního soudu, kterými došlo podle stěžovatelky k zásahu do ústavně zaručených práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i k zásahu do principu právní jistoty podle čl. 1 Ústavy.
Při zkoumání podmínek Ústavní soud zjistil, že stížnost byla v části směřující proti rozhodnutí soudu o tom, že věřitelé nehlasují ve vlastní věci, v důsledku čehož nebylo dne 7. 5. 2015 stěžovatelce umožněno hlasovat o jejím odvolání z věřitelského výboru, podána zjevně po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Konkursní soud o této podmínce hlasování rozhodl na schůzi věřitelů dne 7. 5. 2015 a lhůta k případnému podání ústavní stížnosti tak podle §57 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu marně uplynula dnem 7. 7. 2015. Ve zbylé části byla ústavní stížnost podána včas.
Před věcným posouzením stížnosti se zkoumá také její přípustnost. Plénum Ústavního soudu vyslovilo ve stanovisku sp. zn. Pl-st 41/2015 názor, že ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu v řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), o nepřiznání hlasovacího práva věřiteli na schůzi věřitelů je nepřípustná. Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené stanovisko lze vztáhnout také na obdobnou situaci v konkursním řízení vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen "z. k. v."). Proto Ústavní soud i v tomto případě považuje stížnost v části směřující proti usnesení o nepřiznání hlasovacího práva za nepřípustnou a v odůvodnění tohoto svého závěru plně odkazuje na zmíněné plenární stanovisko.
V části směřující proti usnesení konkursního soudu o schválení volby zástupce věřitelů a jeho náhradníka je ústavní stížnost v zásadě přípustná; proto se jí Ústavní soud zabýval meritorně. Stěžovatelka sice ve vztahu k tomuto usnesení neuvádí přímo žádný argument, kterým by naznačila, jak mělo rozhodnutí zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv, Ústavní soud však z obsahu stížnosti dovodil, že stěžovatelka považuje usnesení za vadné, protože o volbě členů věřitelského orgánu sama neměla možnost hlasovat, ač je přesvědčena, že jí měla být hlasovací práva přiznána.
Konkursní soud plní v procesu volby členů věřitelského orgánu funkci dohlédací; při ní například zkoumá, zda je zvolená osoba způsobilá být členem voleného orgánu, zda proběhla volba řádně nebo zda u zvolených osob neexistují důvodné pochybnosti o jejich schopnostech zastávat takovou funkci. V projednávaném případě konkursní soud zjevně neshledal důvod, pro který by volbu neměl potvrdit. Ústavní soud připouští, že konkursní soud by sotva shledal, že důvodem k nepotvrzení voleb je nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce za situace, kdy o hlasovacích právech sám právě rozhodl, proto ve zmíněném stanovisku explicitně přípustnost ústavní stížnosti proti následným usnesením dovodil.
Ústavní soud zkoumal opodstatněnost stížnosti ve zbývající části, tedy zda odnětí práva stěžovatelky být volena a hlasovat o osobě zástupce věřitelů, způsobilo stav odporující jejím základním právům. Přitom bylo nutné posoudit okolnosti, které k takovému omezení vedly, tedy především, proč nebylo stěžovatelce umožněno hlasovat. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval také okolnostmi, za kterých konkursní soud hlasovací právo stěžovatelce nepřiznal.
Ústavní soud z obsahu protokolu ze schůze věřitelů zjistil, že se jí účastnili čtyři věřitelé - mimo stěžovatelky s popřenou podmíněnou pohledávkou ve výši cca 1,1 miliónů Kč ještě dva věřitelé se zjištěnými pohledávkami (první s pohledávkou ve výši 42 tisíc Kč, druhý téměř 50 miliónů Kč) a jeden věřitel s popřenou podmíněnou pohledávkou, tedy bez hlasovacích práv. Konkursní soud nepřiznal hlasovací právo stěžovatelce ani druhému z věřitelů s popřenou podmíněnou pohledávkou. Podle ustanovení §10 odst. 2 z. k. v. je pro přijetí usnesení schůze věřitelů třeba prosté většiny hlasů počítaných podle výše přihlášených pohledávek. S ohledem na výši přihlášených pohledávek je patrné, že věřiteli s nejvyšší zjištěnou pohledávkou by na schůzi věřitelů příslušelo více než 95% celkových hlasů i v případě, že by hlasovací práva byla stěžovatelce přiznána.
Samo přiznání hlasovacích práv podle §10 odst. 3 z. k. v. věřiteli, kterému ze zákona nenáleží, je spíše doplňkovou možností pro soud, jak zajistit efektivnější průběh konkursního řízení nebo nastavit spravedlivější podmínky; nejde o samostatné subjektivní právo věřitele. Soud při rozhodování o přiznání hlasovacího práva přihlíží k takovým skutečnostem, které sám považuje za důležité. Hlasovací právo přiznané soudem věřiteli, který ho ze zákona nemá, je pro věřitele mimořádnou výhodou - samo o sobě však automaticky nezakládá legitimní nárok na opakované udělování tohoto práva při dalších příležitostech, jak se domnívá stěžovatelka. Tímto způsobem přiznané hlasovací právo je omezeno toliko pro jednotlivý případ, resp. pro jednu schůzi věřitelů. Pokud konkursní soud dojde k názoru, že hlasovací práva věřiteli na některé další schůzi nepřizná, jde o uplatnění pravomoci konkursního soudu, do níž nepřísluší zasahovat žádné jiné instituci. V tomto případě navíc rozhodnutí soud odůvodnil novou okolností, kterou považoval za relevantní (došlo k vydání nového rozhodnutí o platnosti postupních smluv, které může mít vliv na postavení stěžovatelky v konkursním řízení).
Ústavní soud ovšem nemůže věcně přezkoumávat důvody, které vedly konkursní soud k rozhodnutí, že hlasovací práva stěžovatelce nepřizná a byl by proti němu oprávněn zasáhnout teprve v situaci, kdy by jím došlo k extrémnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, což se však v tomto případě nestalo. Ústavní soud není univerzální odvolací instancí proti rozhodnutím, proti kterým právní předpis žádný opravný prostředek nepřipouští, a jeho oprávnění začínají až tam, kde v důsledku takového rozhodnutí dojde k zásahu do ústavně zaručeného práva či svobody. Stěžovatelka neprokázala, že by se konkursní soud dopustil zásahu do jejích ústavně zaručených práv, a proto je stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost byla proto na základě výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozhodnutí soudu o nemožnosti hlasovat o setrvání ve věřitelském výboru usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako podaná po lhůtě, v části směřující proti usnesením konkursního soudu o nepřiznání hlasovacích práv podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnuta jako nepřípustná a v části směřující proti usnesení konkursního soudu potvrzujícímu volbu věřitelského orgánu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu