ECLI:CZ:US:2015:4.US.3127.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3127/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kaplana, zastoupeného JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 8. 2015 č. j. 15 C 87/2012-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, čj. 15 C 87/2012-177, žalobu stěžovatele proti společnosti BMK servis s. r. o., IČO 28400232, se sídlem Praha 5, Mahenova 164/2, o 6 212 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci (stěžovateli) nahradit náklady řízení úspěšné protistraně i státu.
Nalézací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena kupní smlouva, na základě které žalobce od žalovaného koupil vinotéku HOOVER, typ HWC 2356, za kupní cenu 6 212 Kč. Na vinotéce se následně podle tvrzení žalobce objevila zjevná závada bránící dalšímu užívání věci, která spočívala v tom, že se vinotéka nevypínala a nad míru obvyklou se zahřívala. Pro posouzení funkčnosti a případných závad nechal soud vypracovat znalecký posudek (o který především opřel své skutkové závěry), v němž znalec zkonstatoval, že výrobek je v dané kvalitativní třídě funkční a může sloužit k neprofesionálnímu skladování (archivaci) vína. Žalovaný proto postupoval správně, pokud reklamaci žalobce odmítl pro neopodstatněnost - žalobci naopak nevzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy a vrácení kupní ceny.
Po právní stránce dospěl obecný soud k závěru, že podle §622 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. kupujícímu vzniká právo odstoupit od kupní smlouvy pouze v případě, že je na předmětu koupě neodstranitelná vada, což se v rámci řádné reklamace neprokázalo. Žalobce od smlouvy odstoupil, aniž by si výrobek po reklamaci prohlédl a jeho funkčnost vyzkoušel. V daném případě neměl stěžovatel právo od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení ceny; tento krok byl z jeho strany předčasný - nejprve měl výrobek po vyřízení reklamace znovu vyzkoušet, a teprve poté, kdy by se vada objevila znovu a byla by uznána jako neodstranitelná, měl právo na odstoupení od smlouvy a vrácení kupní ceny.
Proti rozsudku nalézacího soudu, který nabyl právní moci dne 7. 9. 2015, se stěžovatel brání ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2015 (jde o tzv. bagatelní věc, ve které není ani odvolání přípustné), v níž navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Podstatou ústavní stížnosti jsou stěžovatelem tvrzená pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5, která lze rozdělit do třech oblastí: 1. nalézací soud podle stěžovatele nehodnotil důkazy řádně; 2. soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem (žalobcem) k prokázání jeho tvrzení; 3. nalézací soud v rozhodnutí nevysvětlil dostatečným způsobem, proč neprovedl další důkazy navržené stěžovatelem a jak provedené důkazy hodnotil (nepřezkoumatelnost rozhodnutí). Proto je napadené rozhodnutí protiústavní (čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy). Stěžovatel tedy především brojí proti skutkovým závěrům nalézacího soudu. Stran práva se cítí být poškozen jako spotřebitel; odkazuje na směrnici č. 2005/29 ES o nekalých obchodních praktikách a směrnici Evropského parlamentu a rady č. 1999/44/ES.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a zkonstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Již sama skutečnost, že se v tomto případě jedná o tzv. bagatelní věc (§202 odst. 2 o. s. ř.), musí vést Ústavní soud k obezřetnosti - pokud jde o namítaný zásah do ústavních práv stěžovatele. V usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1367/13, Ústavní soud nastínil obecná kritéria hodnocení závažnosti zásahu do základních práv (srov. též např. usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1562/13, a dále kritéria testu právní hranice bagatelnosti, jak byla specifikována v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13). Za méně závažný zásah do práv Ústavní soud označuje případy, kdy ústavně nekonformní aplikace právní normy v konkrétní věci představuje toliko exces při rozhodování obecných soudů, a to na rozdíl od situací, kdy je aplikace projevem ustáleného a vědomě prováděného výkladu contra constitutionem, který se dotýká většího množství případů a který dosud nebyl předmětem posouzení nálezem Ústavního soudu, popř. sice nálezem za protiústavní označen byl, v rozhodovací praxi obecných soudů je však i nadále používán. Za další hlediska závažnosti zásahu pak Ústavní soud pojal jeho mimořádně tíživý dopad nebo současné porušení jiného základního práva. V případě předmětné bagatelní věci již jen proto nemůže jít v uvedeném kontextu o věc, která by podléhala hodnocení Ústavního soudu.
Ústavní soud dále uvádí, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě důležitá věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů. Do "postupu v občanském soudním řízení" patří bezpochyby i provádění důkazů a jejich hodnocení, které je ovládáno stěžejním principem civilního řízení - zásadou volného hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. Ústavní soud může výjimečně zkoumat, zda hodnocením důkazů provedených obecným soudem došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, avšak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a jeho právním závěrem; jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. O takový případ se však v projednávané věci rozhodně nejedná. Obvodní soud zhodnotil provedené důkazy a v rozsudku i logicky vysvětlil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. To, že je nezhodnotil podle představ stěžovatele, nemůže znamenat, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Podle §120 odst. 1, věta druhá, o. s. ř., je to v konečném důsledku vždy soud, kdo rozhoduje, které z navržených důkazů provede (pokud by tomu tak nebylo, nebylo by ani možné dovést některá řízení do konce). Pokud zamítne důkazní návrhy účastníka [navíc usnesením, proti němuž není podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné], musí v rozsudku vyložit, co jej k tomuto procesnímu kroku vedlo. Obvodní soud nedostál zcela své povinnosti přesvědčivě v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vysvětlit, "proč neprovedl další důkazy" (§157 odst. 2, věta první, o. s. ř.) - tím spíše, pokud byl žalobce procesně aktivní a navrhoval provést řadu dalších důkazů. Za přesvědčivě vysvětlující nelze považovat "obsahově prázdnou" pasáž odůvodnění, v níž nalézací soud uvádí, že: "Ostatní navržené důkazy soud zamítl pro nadbytečnost. Z dalších provedených důkazů by soud nezjistil žádné podstatné informace pro toto řízení." Měl-li by obecný soud dostát zcela své povinnosti vyplývající z procesního předpisu, pak by odůvodnění jeho rozsudku mělo obsahovat jasné vysvětlení toho, na základě jakých konkrétních skutečností a z jakých přesně důvodů nepovažuje provedení dalších důkazů za potřebné pro zjištění skutkového stavu - respektive, proč je považuje za nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Ústavní soud však vyšel při posouzení věci z toho, že ne každé pochybení obecného soudu představuje současně zásah do ústavně zaručených základních práv účastníka řízení - musí dosáhnout určité relevantní intenzity. Pokud by Ústavní soud považoval každé pochybení obecných soudů současně za zásah do ústavně zaručených práv, jeho postup by ve svém důsledku vedl k tomu, že by se svojí rozhodovací činností přibližoval postavení nadřízeného (obecného) soudu. Takový přístup by nevyhnutelně vedl k narušení zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že je sice napadený rozsudek odůvodněn v určitých pasážích stručně, nicméně, z pohledu ústavněprávních požadavků na rozhodovací činnost obecných soudů a v kontextu skutkového pozadí věci a jejího právního hodnocení obecnými soudy nižších stupňů, dostačujícím způsobem. Z rozsudku a logiky věci totiž vyplývá, proč nalézací soud neprovedl další důkazy - je tomu tak především proto, že své skutkové závěry opřel o znalecký posudek, který vyhodnotil jako přesvědčivý (i v kontextu dalších provedených důkazů).
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu