ECLI:CZ:US:2015:4.US.3140.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3140/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Jiřího Kropáče, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 14 Cmo 599/2013-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. usnesení ze dne 19. 8. 2013, č. j. 20 Cm 49/2012-129, určil, že navrhovatelka Marta Zeithamlová je členkou Bytového družstva DRUŽBA a nájemkyní družstevního bytu a výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení 55 820 Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. 14 Cmo 599/2013-183, rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že návrh na určení, že navrhovatelka je členkou bytového družstva a nájemkyní bytu zamítl; současně rozhodl, že stěžovateli se vůči navrhovatelce nepřiznává náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku II. usnesení, jímž mu vrchní soud nepřiznal vůči navrhovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 22. 10. 2015 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí v této části zrušil. Podle jeho názoru je dovolání v daném případě nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem vedený pod sp. zn. 20 Cm 49/2012.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; mezi ně náleží podle §72 odst. 3 téhož zákona rovněž mimořádný opravný prostředek, mj. dovolání podle §236 a násl. o. s. ř. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný na dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní stížnost je třeba hodnotit jako nepřípustnou za situace, kdy byla podána proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž nepřiznal stěžovateli vůči navrhovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a stěžovatel se proti tomuto výroku nebránil dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ale přímo ústavní stížností. O možnosti podat dovolání byli účastníci řádně poučeni, přičemž vrchní soud v poučení o opravných prostředcích (součásti ústavní stížností napadeného usnesení) poukázal na podmínky §237 o. s. ř. a uvedl dále, že dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.
Na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého není dovolání přípustné proti výroku rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Napadeným výrokem usnesení vrchního soudu totiž nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení jako o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, nýbrž bylo rozhodnuto, že se náhrada nákladů řízení výjimečně nepřiznává. Ze soudního spisu je současně zřejmé, že částka představující náklady řízení podstatně převyšuje hranici stanovenou v uvedeném ustanovení, neboť stěžovatel při jednání před odvolacím soudem konaném dne 8. 6. 2015 i dodatečným podáním ze dne 9. 6. 2015 navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 58 963,30 Kč a před odvolacím soudem 37 787,40 Kč, celkem tedy 96 750,07 Kč (protokol o jednání na č. l. 166 a dodatečné podání na č. l. 168 spisu krajského soudu - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a dále VOJTEK, P. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha IV. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 175; totožně HAMUĽÁKOVÁ, K. in Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 742).
Toliko pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění (obiter dictum) Ústavní soud dodává, že odvolací soud jen stěží mohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele tím, že jej nepoučil, resp. nevytvořil mu procesní prostor, aby se mohl vyjádřit ke zvažovanému uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., za situace, kdy jednání konané dne 8. 6. 2015 odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí - včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - na den 17. 6. 2015 a stěžovatel (jeho zástupce) se k tomuto jednání bez omluvy nedostavil, takže nemohl být ani případně poučen o záměru soudu aplikovat moderační právo podle §150 o. s. ř. [protokol o jednání na č. l. 179 spisu krajského soudu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 3550/13, nebo ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)].
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost, kterou bude při splnění dalších zákonných podmínek možno hodnotit jako přípustnou, tak bude případně možné podat teprve proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, tedy teprve proti pravomocnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj