ECLI:CZ:US:2015:4.US.3164.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3164/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Marty Adámkové, zastoupené Mgr. Irenou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2015, č. j. 57 Co 253/2015-297, a výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 11. 2014, č. j. 14 C 179/2012-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 14 C 179/2012-238, ve výroku I. určil, že podíl spoluvlastníka vymezeného objektu občanské vybavenosti (jednoho ze tří žalovaných) je zatížen zástavním pravém ve výši 4 870 000 Kč ve prospěch REALIS-INVEST, s. r. o. (žalobkyně). Zástavním právem byl zajištěn úvěr poskytnutý stěžovatelce (další žalované), která byla původním vlastníkem spoluvlastnického podílu, přičemž třetím žalovaným byl další spoluvlastník objektu. Výrokem II. okresní soud uložil žalovaným povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Krajský soud v Ostravě výrokem I. rozsudku ze dne 17. 7. 2015, č. j. 57 Co 253/2015-297, potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu; výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 22 564 Kč.
Proti výrokům II. rozsudků okresního soudu a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 20. 10. 2015, ve které navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v nedostatku své pasivní legitimace, neboť v době řízení před obecnými soudy již nebyla vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se vyznačovaly mimořádně významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Takový dopad ovšem stěžovatelka v projednávané věci netvrdí, přičemž předmětem řízení je navíc poměrně nízká částka - jedná se o tzv. bagatelní věc.
Stěžovatelka nevymezila natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení jejích ústavně zaručených práv. Obecné soudy se s otázkou pasivní legitimace, na jejímž zpochybnění stěžovatelka postavila svoji argumentaci v řízení před obecnými soudy i projednávanou ústavní stížnost, sice mohly vypořádat výslovně a konkrétněji, vyřešily ji nicméně ústavně konformním způsobem. Svá rozhodnutí postavily na skutkovém a právním hodnocení věci vycházejícím z toho, že předmětem řízení bylo zástavní právo zřízené k zajištění úvěru poskytnutého stěžovatelce a týkající se spoluvlastnického podílu na nemovitosti, který byl původně v jejím vlastnictví. Určujícím bylo posouzení následného opakovaného postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru a převodů spoluvlastnického podílu. Z úzkého vztahu stěžovatelky k meritu věci obecné soudy dovodily rovněž její povinnost podílet se na náhradě nákladů řízení; v odůvodnění rozsudků vycházely mj. i z tvrzení stěžovatelky v řízení uplatněných.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu