ECLI:CZ:US:2015:4.US.3174.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3174/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci stěžovatelů 1. TRUST Vertriebs, s. r. o., se sídlem v Brně, Tučkova 7, 2. ACT GAMES, s. r. o., se sídlem v Brně, Smetanova 8a, 3. Mgr. Aleny Straubové a 4. Straub Software, KG - organizační složka, se sídlem v Brně, Smetanova 8, všech zastoupených Mgr. Et Mgr. Marií Hradečnou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 8a, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2015, č. j. 3 T 124/2015-628, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného usnesení, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo zastaveno trestní stíhání obviněné, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že podali trestní oznámení na obviněnou, která byla povinna vést jejich účetnictví, avšak nečinila tak; stěžovatelé v důsledku toho nebyli schopni podat včas daňová přiznání za rok 2013. Soud vydal napadené rozhodnutí s ohledem na závěr, že k vedení účetnictví měla obviněná pouze smluvní a nikoliv zákonnou povinnost, což vylučuje její trestní odpovědnost. Obecný soud měl přitom pominout fakt, že vedle nevedení účetnictví obviněná zadržovala účetní podklady stěžovatelů, což měl soud, podle přesvědčení stěžovatelů, hodnotit jako zatajení účetních dokladů podle ustanovení §254 odstavce 1 alinea třetí trestního zákoníku.
Stěžovatelé mají dále za to, že pochybení se dopustil rovněž státní zástupce, který sice podal obžalobu, o níž soud rozhodl, avšak poté nepodal proti usnesení opravný prostředek, byť takovou možnost na rozdíl od stěžovatelů měl. S ohledem na svoji zákonnou povinnost si tedy měl být státní zástupce vědom toho, že Městský soud v Brně se s podanou obžalobou dostatečně nevypořádal.
Zastavením trestního stíhání obviněné došlo k zásahu do práva stěžovatelů domáhat se náhrady škody v rámci trestního řízení a v případě odsouzení i náhrady nákladů právního zastoupení. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení i dalšími písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz).
Dále Ústavní soud konstatuje, že i otázkou povinnosti účinného vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (osobou odlišnou od stěžovatele), se zabýval podrobně, například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 (viz http://nalus.usoud.cz).
Avšak ani ve světle zohledněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva není možno v právě projednávané věci shledat stěžovateli tvrzená pochybení.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy České republiky, jakož i podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon. Městský soud v Brně v řízení postupoval v mezích svých zákonných kompetencí, v odůvodnění napadeného usnesení pečlivě vysvětlil, proč není možné jednání obviněné považovat za trestný čin, je-li s jednáním, které je jinak trestné, spjata, a to ve všech ohledech, tedy i podle ustanovení §254 odstavce 1 alinea třetí trestního zákoníku, povinnost daná zákonem. V projednávaném případě zákonná povinnost dopadala výhradně na stěžovatele, kteří ji smluvně delegovali na obviněnou.
Pokud se týká námitek směřujících proti postupu státního zástupce, pak Ústavní soud konstatuje, že ten naplnil zákonnou povinnost stíhat trestné činy, o nichž se dozví (§2 odstavec 3 trestního řádu); zákon mu však nestanoví povinnost podat stížnost, respektive jakýkoliv jiný opravný prostředek vždy, když soud řízení zastaví, případně rozhodne způsobem jiným, než obžalobou navrženým.
Postupem Městského soudu v Brně nedošlo k zásahu do naříkaných práv stěžovatelů zakotvených v čl. 36 odstavce 1 Listiny; soud srozumitelně a řádně vysvětlil, jaké okolnosti jej vedly k závěru o neexistenci trestného činu. Napadeným usnesením rovněž nedošlo ke zkrácení stěžovatelů v právu na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odstavce 1 Listiny, neboť ti se mohou svých nároků domáhat v řízení občanskoprávním, jak konečně sami v ústavní stížnosti připouštějí. Za daného stavu tedy Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatelů.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle citovaného ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu