ECLI:CZ:US:2015:4.US.3184.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3184/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Ing. Eduarda Michny, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Kuzina 169, 679 76, Drnovice, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. Rsp 657/14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky vydal dne 4. 9. 2014 pod sp. zn. Rsp 657/14 rozhodčí nález, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby společně a nerozdílně s dalším žalovaným subjektem zaplatili žalobci částku 5.006.572,- Kč s 6% úrokem z částky 5.006.572,- Kč od 13. 5. 2014 do zaplacení, odměnu ve výši 1/3% směnečného peníze, tj. 16.686, 90,- Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 409.292,- Kč, a to vše do 3 dnů od nabytí právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodčí soud odvozoval pravomoc projednat uplatněný nárok v rozhodčím řízení z rozhodčí doložky, která je součástí "Směnečného prohlášení" ze dne 20. 11. 2012.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že proti napadenému rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek a stěžovatel tak vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Je sice přípustná žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, v této žalobě však lze uplatnit dle stěžovatele jen velmi omezený okruh důvodu pro zrušení rozhodnutí. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu navíc není opravným prostředkem.
Stěžovatel tvrdí, že v rámci rozhodčího řízení zpochybnil pravost svého podpisu pod Směnečným prohlášením ze dne 20. 11. 2012, tudíž neexistuje skutečnost, ze které by bylo možné dovodit pravomoc rozhodčího soudu projednat nárok uplatněný vůči stěžovateli a rozhodnout o něm.
Přestože stěžovatel navrhl provést důkaz znaleckým posudkem, který by ověřil pravost stěžovatelova podpisu na Směnečném prohlášení ze dne 20. 11. 2012, rozhodčí soud tento důkazní návrh zamítl a dokazování neprovedl. V rozhodčím řízení tedy nebyla zjištěna sporná okolnost, tj. zda stěžovatel podepsal či nepodepsal Směnečné prohlášení. Rozhodčí soud prohlásil tvrzení stěžovatele o nepravosti jeho podpisu na blankosměnce a i na Směnečném prohlášení za nepravdivé a účelové, aniž k této skutečnosti vedl jakékoli dokazování. Rozhodčí senát posoudil otázku pravosti podpisu sám, když konstatoval, že nebyla shledána viditelná skutečnost, která by napovídala tomu, že by stěžovatel Směnečné prohlášení či blankosměnku nepodepsal. Posouzení pravosti podpisu je dle stěžovatele otázkou, k níž je třeba odborných znalostí, tudíž musí být zkoumána znalecky. Rozhodčí senát proto neměl oprávnění posuzovat pravost podpisu stěžovatele na Směnečném prohlášení, jehož součástí je rozhodčí doložka, přesto tak učinil.
Stěžovatel tedy tvrdí, že rozhodčí soud nebyl oprávněn věc projednat a v řízení rozhodnout, neboť nebyla dána jeho pravomoc. Tímto postupem rozhodčího soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny").
Stěžovateli jako žalovanému v rozhodčím řízení tak rozhodčí soud zasáhl do práva na spravedlivý proces tím, že znemožnil, aby jeho věc byla rozhodnuta nezávislým a nestranným soudem, neboť jedině tento byl orgánem, který měl pravomoc v dané věci rozhodnout. Dále stěžovatel zpochybňuje způsob provádění dokazování ze strany rozhodčího soudu a dovozuje tak opět porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Ústavní soud je povinen dříve, než se bude zabývat meritorním posouzením ústavní stížnosti, zjistit, zda jsou splněny formální podmínky pro její projednání.
Ústavní soud rozhoduje dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, potom konkretizuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí (nález) rozhodčího soudu. Rozhodce či stálý rozhodčí soud však nejsou orgány veřejné moci, tudíž nejsou ani v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimovány. Rozhodci či rozhodčí soudy mají povahu soukromých osob, na něž sporné strany přenášejí procesní dohodou pravomoc projednat a rozhodnout jejich spor [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441)]. Rozhodnutí rozhodce či rozhodčího soudu tudíž není možné před Ústavním soudem přímo napadnout ústavní stížností, resp. Ústavní soud není kompetentní ústavní stížnost směřující přímo proti zásahu soukromého subjektu projednávat [srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15. 7. 2002 (U 20/27 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 460/01 ze dne 1. 11. 2001 (U 41/24 SbNU 563)].
K tomu však Ústavní soud dodává, že stát nerezignoval na ochranu práv subjektů, jejichž spory jsou projednávány v rozhodčím řízení. Jak Ústavní soud připomněl v již zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07, "jedním z principů právního státu je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy; právní řád proto respektuje, že strany nechtějí svůj spor řešit v řízení před soudem, ale že dávají přednost rozhodčímu řízení. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost".
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále "zákon o rozhodčím řízení"), umožňuje zrušit rozhodčí nález obecným soudem na návrh kterékoli strany sporu z důvodů vymezených v §31 uvedeného zákona. S ohledem na to, že jádrem námitek stěžovatele je tvrzená neexistence pravomoci rozhodčího soudu, resp. neplatně sjednaná rozhodčí doložka, je nutno připomenout, že dle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení je tvrzená neplatnost rozhodčí smlouvy jedním z důvodů, pro který může obecný soud na návrh strany sporu v rozhodčím řízení rozhodčí nález zrušit. Rozhodnutí obecného soudu o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu již představuje zásah orgánu veřejné moci a otevírá tak prostor (po využití všech opravných procesních prostředků) pro přístup k Ústavnímu soudu.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadený rozhodčí nález nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tudíž jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než podaný návrh dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka