ECLI:CZ:US:2015:4.US.3252.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3252/14
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 2. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3252/14 ve věci ústavní stížnosti Jana Šorma, zastoupeného Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Haštalská 791/9, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 348/2013 ze dne 14. července 2014 o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejší účastnici neuhrazený televizní poplatek se zákonným úrokem z prodlení a náklady řízení, za účasti České televize, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 348/2013 ze dne 14. července 2014 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 348/2013 ze dne 14. července 2014 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
2. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud") uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 1 136,14 Kč, představující dlužný televizní poplatek a zákonný úrok z prodlení, a náklady řízení ve výši 4 300 Kč.
II.
3. Stěžovatel podle ústavní stížnosti s napadeným rozsudkem nesouhlasí a považuje jej za protiústavní a naprosto neodůvodněný.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jednání v této věci bylo nařízeno na den 14. července 2014, přičemž dne 30. června 2014 odeslal právní zástupce stěžovatele soudu žádost o odročení jednání, a to z důvodu pracovní neschopnosti v důsledku zlomení obratle. Dne 9. července 2014 byla právnímu zástupci stěžovatele doručena odpověď soudu, ve které soud sděluje, že vzhledem k jednoduchosti věci a výši žalované částky soud nedoložené žádosti o odročení nevyhovuje. S ohledem na tuto skutečnost podle ústavní stížnosti zpracoval právní zástupce stěžovatele obratem vyjádření a navržení důkazů pro jednání ve věci, které dne 10. července 2014 odeslal na příslušný soud. V tomto svém vyjádření navrhoval i nové důkazy k prokázání svých tvrzení.
5. Stěžovatel namítá, že soud se vůbec jeho tvrzeními a důkazy, které dne 10. července 2014, tedy včas, předložil právní zástupce stěžovatele, nezabýval. V rozsudku je podle stěžovatele dokonce uvedeno, že žádné další důkazy účastníci včas nenavrhli, a soud proto další důkazy neprováděl. Stěžovatel dále namítá, že v řízení před soudem v důsledku výše uvedeného měla právo tvrzení a právo označit důkazy pouze vedlejší účastnice, čímž došlo k porušení ústavního práva žalovaného na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel pak podle ústavní stížnosti rovněž neměl možnost být v řízení zastoupen svým advokátem, neboť ten byl dlouhodobě upoután na lůžko a soud odmítl jeho žádost o odročení jednání, přičemž s ohledem na krátký čas, který byl mezi odmítnutím žádosti o odročení jednání a nařízeným jednáním, nebyl právní zástupce žalovaného ani schopen zajistit za sebe substituci. Tím bylo podle stěžovatele porušeno i jeho právo zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny.
III.
6. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudu a vedlejší účastnice řízení.
7. Soud zaslal vyjádření prostřednictvím předsedy senátu 25 C JUDr. Miloslava Sládka. K ústavní stížnosti samotné odkázal na napadený rozsudek, k průběhu řízení pak odkázal na obsah spisu. Dále uvedl, že právní zástupce stěžovatele žádal o odročení jednání z důvodu svého úrazu, nicméně tvrzení o pracovní neschopnosti nijak nedoložil, a proto soud jeho žádosti i s ohledem na výši žalované částky a dosavadní obranu žalovaného (že v bytě nebydlel) nevyhověl (což mu bylo sděleno přípisem ze dne 8. července 2014) a jednal podle §101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. Další vyjádření zásadně měnící argumentaci stěžovatele s novými důkazními návrhy datované dnem 9. července 2014 pak bylo podle vyjádření soudci předloženo až po jednání dne 14. července 2014, takže se soud s ním nemohl vypořádat. Soud se proto podle vyjádření domnívá, že postupem soudu nebyla stěžovateli způsobena žádná újma, a to i s ohledem na zanedbatelný předmět řízení.
8. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že je nedůvodná a že k namítanému porušení práv stěžovatele nedošlo. Podle vyjádření vedlejší účastnice je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, jak postupují, pokud jim soud sdělil, že jednání neodročí a žádosti nevyhovuje. Jistě podle vedlejší účastnice nic nebránilo substitučnímu zastoupení, či osobní účasti stěžovatele, a soud tak pouhým nevyhověním žádosti o odročení nemohl zbavit stěžovatele možnosti účastnit se řízení ani možnosti být zastoupen. Stejně tak podle vedlejší účastnice nelze z ničeho dovodit, že stěžovateli bylo odepřeno právo tvrzení a označení důkazů a že se s nimi soud nevypořádal. Z odporu stěžovatele, vyjádření vedlejší účastnice a z odůvodnění rozsudku je podle vedlejší účastnice zřejmé, že rozhodnutí nezáviselo na prokazování toho, kde žalovaný bydlí a zda vlastní televizní přístroj, ale záviselo na tom, zda stěžovatel se řádně odhlásil jako poplatník, či nikoli ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel podle vyjádření neprokázal, že jeho poplatková povinnost zanikla, soud své rozhodnutí náležitě zdůvodnil a tvrzená porušení ústavních práv stěžovatele nelze z ničeho objektivně dovodit. Vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
9. Vyjádření soudu a vedlejší účastnice bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovateli. K vyjádření vedlejší účastnice, že si právní zástupce stěžovatele měl za sebe najít substituci, stěžovatel v replice opětovně uvedl, že s ohledem na krátký čas mezi odmítnutím žádosti o odročení jednání a nařízeným jednáním nebyl jeho zástupce schopen substituci za sebe zajistit, neboť šlo o čas letních dovolených, kdy žádný z kolegů ani zaměstnanců zástupce stěžovatele buď nebyl přítomen z důvodu dovolené v kanceláři, nebo neměl dostatečný časový prostor pro nastudování případu.
10. Stěžovatel dále replikuje, že jeho právní zástupce právě z důvodu, že se nikdo nemohl jednání účastnit, zpracoval obratem vyjádření a navržení důkazů pro jednání ve věci, které dne 10. července 2014 odeslal na soud, a to datovou schránkou, o čemž sám soud vede patřičný záznam. Stěžovatel k tomu, že dle vyjádření soudu bylo soudci toto vyjádření předloženo až po jednání konaném dne 14. července 2014, upozorňuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. července 2010 ve věci sp. zn. 9 Afs 28/2010, kde tento soud vyslovuje závěr, že podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné správy je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci, přičemž ve věci stěžovatele se tak stalo dne 10. července 2014. V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud podle stěžovatele závěrem též konstatuje, že dodáním do datové schránky se podání fakticky nachází v dispoziční sféře orgánu veřejné moci a stěžovateli nemůže jít k tíži, že soudci bylo vyjádření, které i dle jeho slov zásadně mění argumentaci navrhovatele, s novými důkazními návrhy, předloženo až po jednání konaném dne 14. července 2014, přestože do dispoziční sféry soudu se dostalo již dne 10. července 2014. Soudce podle stěžovatele měl povinnost zkontrolovat, zda mu do skončení prvního jednání nebyla doručena žádná další vyjádření ani návrhy důkazů.
11. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání neočekával další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
12. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přezkoumával celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazoval dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavní práva účastníka řízení.
14. Ze soudního spisu i z podání stěžovatele a soudu vyplývá, že v řízení před soudem stěžovatel poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti jeho právního zástupce, podal u soudu 4 dny před nařízeným jednáním písemné vyjádření, v němž uvedl tvrzení na svoji obranu a označil důkazy k prokázání těchto tvrzení, avšak z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku i z vyjádření soudu k ústavní stížnosti je zřejmé, že soud se zmíněnými tvrzeními a důkazy stěžovatele vůbec nezabýval a rozhodl v neprospěch stěžovatele. Tímto postupem tak zatížil své řízení vadou, která již má, byť se jedná o tzv. bagatelní věc, ústavněprávní dimenzi, přičemž stěžovateli nemůže jít rozhodně k tíži, že soudci bylo předmětné vyjádření stěžovatele předloženo až po jednání konaném dne 14. července 2014. Z principů, na nichž je založen spravedlivý proces, nelze slevit ani u bagatelních věcí a ani u tohoto typu věcí nelze abstrahovat od zásady hodnocení důkazů, vyjádřené v §132 o. s. ř. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale především v ústavním rámci (jehož součástí je i právo na spravedlivý proces), který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Shora uvedeným postupem tak soud porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož již tento závěr postačuje ke zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku, další námitkou stěžovatele stran porušení jeho práva zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny se Ústavní soud nezabýval.
15. Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím soudu bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud toto rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.