ECLI:CZ:US:2015:4.US.3281.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3281/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jarmily Vondrákové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 13 C 33/2012-22 ze dne 23. 4. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 400/2013-106 ze dne 25. 11. 2013 a návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byl vydán rozsudek pro zmeškání, a rovněž uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Dále navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů zastoupení podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stěžovatelka odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3581/2014 o odmítnutí dovolání (její předchozí ústavní stížnost vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 897/14 byla s ohledem na podané dovolání odmítnuta jako nepřípustná).
Stěžovatelka namítá, že soudy postupovaly při rozhodování o rozsudku pro zmeškání příliš formalisticky a nezohlednily její procesní aktivitu. Stěžovatelka v dostatečném předstihu požádala o odročení jednání. Ze skutečnosti, že obdobně, s odkazem na stejnou lékařskou zprávu, postupovala i v jiné věci projednávané u téhož soudu, nelze dovozovat obstrukční povahu jednání stěžovatelky. Již samotné tvrzení stěžovatelky, že je nemocná, mělo být pro soud dostatečným podkladem k závěru, že je na její straně omluvitelný důvod nebo alespoň pravděpodobnost takového důvodu. Soudy tím, že nevzaly v úvahu řádnou a důvodnou omluvu stěžovatelky, jí nedaly možnost toto tvrzení prokázat a neumožnily jí, aby se účastnila jednání a tak jí upřely právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na své rozhodnutí. Vzhledem k tomu že toto vyjádření nepřineslo nic nového, Ústavní soud z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem na charakter odmítacího výroku stěžovatelce vyjádření k replice nedoručoval.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i připojený spis Obvodního soudu pro Prahu 6 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka dne 26. 3. 2012 převzala předvolání na jednání soudu konané dne 23. 4. 2012 v 10 hodin. Přípisem ze dne 13. 4. 2012 stěžovatelka požádala o odročení jednání z důvodů zhoršení dlouhodobé nemoci. Sdělení soudu ze dne 18. 4. 2012 o tom, že její žádost není důvodná a jednání se bude konat, jí bylo vloženo do schránky dne 23. 4. 2012 v 11.25 hod, neboť adresátka nebyla zastižena. Stěžovatelka uvádí, že si telefonicky zjistila, že jednání se konat bude. K jednání se dostavila a požádala o odročení jednání s tím, že je v pracovní neschopnosti. K dotazu soudu předložila potvrzení o pracovní neschopnosti od 2. 4. 2010 a uvedla, že se její zdravotní stav zhoršil, ale potvrzení o tom nemá. Soud konstatoval, že její omluva je nedůvodná a jednání se bude konat. Stěžovatelka nato opustila jednací síň, a to i přes opětovné poučení, že soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Městský soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť shledal, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Do činnosti ostatních soudů na základě své kasační pravomoci proto ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná, jen pokud stěžovatel nemá jiné procesní prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.
Ústavní soud konstatuje, že občanský soudní řád zcela zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a možnost podání odvolání z důvodů podle §205b o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání přitom již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Odvolací soud může podle ustanovení §212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §205b vzít na zřetel jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (sp. zn. IV. ÚS 130/06).
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatelky v intencích ustanovení §205b o. s. ř., stanovícího kvalifikované důvody, které lze v případě odvolání proti rozsudku pro zmeškání pouze uplatnit. Jak bylo zjištěno, stěžovatelka byla řádně a včas k jednání předvolána, byla jí doručena žaloba, při předvolání i u jednání byla osobně poučena o tom, že ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Rozhodnutí nebránil předmět řízení, žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání a stěžovatelka se sama vzdálila z jednací síně. Stěžovatelce přitom bylo známo, že soud její omluvu z jednání nepovažuje za důvodnou.
Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
V projednávané věci je zřejmé, že sama stěžovatelka se zbavila možnosti účasti při projednání věci tím, že se jednání vědomě nezúčastnila, přičemž o tom, že jí tvrzená avšak nijak nedoložená příčina její neúčasti při jednání soudu prvního stupně není důvodem pro odročení jednání, byla výslovně a srozumitelně poučena.
Ústavní soud podotýká, že s ohledem na jeho shora nastíněné kompetence by mu ani nepříslušelo přezkoumávat důvodnost omluvy stěžovatelky. Rozhodnutí o tom, zda účastníkem řízení tvrzené skutečnosti mu reálně znemožňují zúčastnit se jednání a jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast ujednání soudu omluvit, spadá do pravomoci civilních soudů.
Odkazy stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu nejsou případné, neboť v projednávané věci důvodem neúčasti stěžovatelky na jednání nebylo zmeškání jednání z důvodů omylu, nedorozumění, nepředvídatelných překážek apod., ale vědomé rozhodnutí stěžovatelky. Ústavní soud dodává, že pokud by stěžovatelka setrvala u jednání - mohla, a to i v případě neúspěchu - následně využít procesní prostředky k ochraně svých práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, nebyly ani dány podmínky pro postup podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu