ECLI:CZ:US:2015:4.US.3332.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3332/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti PaedDr. Richarda Pádivého, zastoupeného JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 29/471, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 27 Co 107/2013-326, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 24. 5. 2012 č. j. 6 C 2/2011-197 ve věci žalobce (insolvenčního správce dlužníka Ing. Vladimíra Leitermanna - dále jen "dlužníka") proti žalovanému (dále jen "stěžovatel"), za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce a vedlejšího účastníka na straně stěžovatele, zavázal stěžovatele, aby žalobci zaplatil částku 6 971 877,01 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a ve zbylém rozsahu výroku III. potvrdil; "ve výroku I. s tím, že žalovaný je povinen plnit žalobci do majetkové podstaty dlužníka - Ing. Vladimíra Leitermanna" (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. a IV.). Odvolací soud nejprve připomněl závěr soudu prvního stupně, podle něhož smlouva o převzetí dluhu ze dne 31. 10. 2006 uzavřená mezi dlužníkem jako přejímatelem a obchodní společností LBO Group, s. r. o. (dále jen "smlouva") je neplatná pro nedodržení obligatorní formy ve smyslu §132 odst. 3 obch. z. (§40 odst. 1 o. z.). Okresní soud zdůraznil, že pro smlouvy uzavřené mezi společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník jedná rovněž jménem společnosti, je vyžadována obligatorní formy notářského zápisu nebo písemná forma s tím, že listina musí být podepsána před orgánem pověřeným legalizací. Smysl citovaného ustanovení, který se vztahuje na všechny smlouvy (včetně smluv innominátních a také vícestranných), je dán potřebou ochrany třetích osob, kdy nedostatek požadované formy je důvodem neplatnosti smlouvy. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1464/2009.
Odvolací soud se následně (poté, co v podstatném zopakoval dokazování podle §213 odst. 1, odst. 2 a odst. 3. o. s. ř.) ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy pro nedodržení obligatorní formy podle §132 odst. 3 obch. z. (§40 odst. 1 o. s. ř.) a zdůraznil, že nestačí pouhá přítomnost podepisující osoby před ověřujícím orgánem, ale tento orgán musí aktivně, postupem předepsaným zvláštní právní úpravou, ověřit totožnost podepisující osoby, a tento závěr vtělit do ověřovací doložky vyznačené na samotné listině, což se v souzené věci nestalo a postavení dlužníka bylo smlouvou zhoršeno. Odvolací soud ještě podrobněji poukázal na smysl citovaného ustanovení, kterým je zájem jakýchkoliv třetích osob (a to i budoucích). Konečně zdůraznil, proč se v případě požadavku na dodržení kvalifikované formy podle §132 odst. 3 obch. z. nejedná (oproti názoru stěžovatele) o přílišný formalismus.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2014 č. j. 29 Cdo 689/2014-442 dovolání stěžovatele a vedlejšího účastníka na jeho straně odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud v prvé řadě odmítl dovolání vedlejšího účastníka na straně stěžovatele, neboť se jednalo podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. o osobu neoprávněnou. Dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. pro nepřípustnost, když se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu (a také soudu prvního stupně), připomněl příslušné ustanovení (tj. §132 odst. 3 o. s. ř.), judikaturu vlastní (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1464/2009) a rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 2285/2011).
III.
Stěžovatel v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti (která je v podstatném blízká argumentaci v předcházejících jim podaných opravných prostředcích) podrobně popsal věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a opakovaně zdůraznil důvody, jež jej vedly k nesouhlasu s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze. Obdobně jako v odvolání poukázal na judikaturu týkající se přílišného formalismu a v této souvislosti se domnívá, že v jeho případě se jedná ze strany soudů o formalisticky pojatou absolutní neplatnost smlouvy, a to navíc za situace, kdy účelu sledovaného §132 odst. 3 obch. z. bylo dosaženo, "byť nikoliv postupem předpokládaným zákonem".
IV.
Dosavadní průběh řízení stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím
orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. „běžné“ nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud poukazuje na to, že závěry soudu prvního i druhého stupně nelze považovat za formalistické, neboť v obou rozhodnutích zřetelně uvedly, specifikovaly´a průkazně vysvětlily důvody pro přijetí napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku posoudil procesní postup soudu prvního stupně, zabýval se jeho závěry, které považuje za podstatné a jež nejsou vyvráceny ani judikaturou (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1464/2009). Důvody, na jejichž základě Krajský soud v Praze potvrdil věcnou správnost rozhodnutí prvostupňového soudu, vypovídají o jeho přiléhavém právním posouzení věci.
Stěžovatel v rámci své argumentace odkazuje na přílišný formalismus soudů, resp. na to, že účelu sledovaného §132 odst. 3 obch. z. lze dosáhnout postupem jiným než předpokládaným (tímto) zákonem. Stěžovatel se tedy domnívá, že jeho subjektivní představa o dosažení účelu právní úpravy, která nemusí respektovat zákonem vymezené nároky na formální náležitosti smlouvy, opodstatňuje výběrový přístup k aplikaci právní úpravy, zatímco opak je nepřípustným formalismem, resp. lpěním na doslovném znění zákona. Ústavní soud musí tento stěžovatelův účelový přístup, který není odůvodnitelný
ani jeho nepřípadným odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2427/12, odmítnout. Ústavní soud v této souvislosti současně opětovně připomíná argumentaci obou civilních soudů (a odvolacího soudu zvláště), jež věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu uvedené právní úpravy a z ní vyplývajících důsledků nejen pro účastníky smlouvy, ale také pro třetí osoby nyní či v budoucnu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v podstatě představuje obsáhlou a opakující se polemiku se závěry civilních soudů a nezbývá mu než zdůraznit, že soudy vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Oba soudy přesvědčivě odůvodnily otázku, která byla v předmětné věci stěžejní, a to, zda předmětná smlouva musí mít písemnou formu či nikoli v případě, že jde o smlouvu uzavřenou mezi společností s ručením omezeným a jediným společníkem, který jedná rovněž jménem této společnosti. Jejich argumentaci považuje za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů civilních soudů ani od zásad ústavnosti,
traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud se navíc v rámci své judikatury obdobnou věcí již zabýval, jak ostatně připomněl Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2285/2011).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu