ECLI:CZ:US:2015:4.US.3368.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3368/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 3 T 147/2012-328 ze dne 16. 7. 2013, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 333/2013-391 ze dne 20. 12. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 646/2014 ze dne 10. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 40 odst. 2 Listiny, zakotvující zásadu presumpce neviny.
Z připojeného listinného materiálu se podává, že Okresní soud v Bruntále rozsudkem č. j. 3 T 147/2012-328 ze dne 16. 7. 2013 shledal stěžovatele vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl, zkráceně řečeno, dopustit tak, že v době od 31. 10. 2010 do 13. 4. 2011 v Břidličné, okres Bruntál, z objektu na X ulici po předchozí ústní dohodě s Jiřím Procházkou ml. demontoval a prodal kompletní strojní zařízení z majetku poškozených Jiřího Procházky ml., Ladislava Stratila a Ivany Stratilové v ceně 178.226,- Kč, a dále prodal univerzální hrotový soustruh SU 50-1000 v ceně 60.353,- Kč, přestože věděl, že je majetkem leasingové společnosti UNILEASING, a. s., v obou případech si utržené peníze za prodané stroje ponechal a způsobil tak celkovou škodu ve výši 238.579,- Kč. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem. Současně mu soud uložil povinnost zaplatit poškozeným Jiřímu Procházkovi ml., Ladislavu Stratilovi a Ivaně Stratilové na náhradě škody částku 178.226,- Kč, přičemž se zbytkem nároku byli tito odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako další poškozený, společnost UNILEASING, a. s.
Odvolání stěžovatele a poškozených Jiřího Procházky ml., Ladislava Stratila a Ivany Stratilové Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 6 To 333/2013-391 ze dne 20. 12. 2013 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 6 Tdo 646/2014 ze dne 10. 6. 2014, ve kterém dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.
Následně se stěžovatel obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítl, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze kvalifikovat jako přečin zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť nedošlo k naplnění jeho objektivní a subjektivní stránky. Stěžovatel odkázal na provedené důkazy, z nichž dle jeho přesvědčení nelze jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností dovodit, že finanční prostředky získané z prodeje obráběcích strojů Procházkovým nepředal a ponechal si je pro sebe. Obecné soudy, nerespektujíce zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo, provedené důkazy, jmenovitě výpovědi svědků Jiřího Procházky mladšího a staršího, svědkyně Dudkové i jeho vlastní, hodnotily nekomplexně a v extrémním rozporu s jejich obsahem, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Skutkovou podstatu přečinu zpronevěry považoval stěžovatel za nenaplněnou rovněž ve vztahu k hrotovému soustruhu, který nemohl zpronevěřit z důvodu, že byl ve vlastnictví společnosti UNILEASING, a. s., a nebyl mu svěřen. Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že se nevypořádaly s jeho námitkou týkající se objektivizace okruhu poškozených, v rámci níž upozorňoval na skutečnost, že nabývací doklady k jednotlivým strojům zněly na Jiřího Procházku ml., náhrada škody však byla přiznána i osobám, jimž zřejmě nepříslušela, tj. Ladislavu a Ivaně Stratilovým. Ve vztahu k popisu skutku obsaženému ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně poukázal stěžovatel na to, že časové vymezení jeho jednání nekoresponduje provedeným důkazům, z nichž vyplývá, že poslední stroj musel být z objektu v Břidličné odvezen dne 24. 2. 2011. V této souvislosti stěžovatel vyslovil domněnku, že mu měl být uložen souhrnný trest, a to s ohledem na jeho předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č. j. 2 T 72/2009-232 ze dne 14. 3. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 244/2011-270 ze dne 24. 10. 2011.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.
Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o totožnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíc ji, až na výjimky, nedůvodnou. Stěžovatel je nadále přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Navzdory opakujícím se výhradám stěžovatele Ústavní soud v postupu obecných soudů na žádná pochybení dosahující ústavně právní roviny nepřipadl. Jak bylo ověřeno, obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V napadených rozhodnutích poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění jejich rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž obecné soudy se v jejich rámci uspokojivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem.
Pakliže se v závěru obecné soudy přiklonily spíše k verzím poškozených a Jiřího Procházky st., považujíce je za reálné, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
Patřičné pozornosti ze strany obecných soudů se dostalo rovněž stěžovatelovým výhradám proti výroku o náhradě škody, která měla být údajně neoprávněně přiznána Ladislavu a Ivaně Stratilovým. Obecné soudy o existenci jejich spoluvlastnického práva k předmětnému strojnímu zařízení nepochybovaly, přičemž vycházely ze shodného tvrzení obou jmenovaných osob i Jiřího Procházky ml. (viz str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu a str. 6 rozhodnutí dovolacího soudu).
Neobstojí dále výtky stěžovatele vztahující se k právní kvalifikaci spáchaného skutku. Otázku, zda stěžovatel svým jednáním naplnil znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, zodpověděl velmi přiléhavě Nejvyšší soud. Na jeho závěry však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereagoval, přestože Nejvyšší soud shledal jeho dovolání částečně důvodným ve vztahu k soustruhu SU 50-1000, jehož vlastníkem byla v rozhodné době leasingová společnost UNILEASING, a. s., a jednání stěžovatele v této části kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů pak dovolací soud nepřistoupil toliko z důvodu, že případné nové meritorní rozhodnutí by nebylo pro stěžovatele příznivější co do výroku o vině i trestu, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jinými slovy, Nejvyšší soud aplikoval ve věci ustanovení §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, dávající mu relativně široký prostor pro nezávislou diskreci, kterou Ústavní soud z hlediska ústavního vymezení svých kompetencí respektuje (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 91/08 ze dne 21. 2. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Nelze se konečně ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že nyní posuzovaný trestný čin spáchal před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 2 T 72/2009-232 ze dne 14. 3. 2011 a že tedy přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu. Stěžovatel v uplatněné argumentaci vychází z nesprávné premisy, že k dokonání přečinu zpronevěry došlo již okamžikem, kdy byl odvezen, resp. prodán poslední stroj z objektu v Břidličné. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se naopak podává, že k dokonání zmíněného přečinu došlo tím, že si stěžovatel přisvojil cizí věci, v tomto případě výtěžek z prodeje svěřených věcí (strojního zařízení), který byl prováděn se souhlasem Jiřího Procházky ml. Získaná finanční hotovost se po prodeji nacházela v krátkodobé dispozici u stěžovatele, přičemž bylo jeho povinností předat je osobám svědků Procházkovým, což neučinil. Protiprávní stav, vyvolaný stěžovatelem, byl dle obecných soudů ukončen až dne 13. 4. 2011, kdy byla vypovězena smlouva o užívání objektu v Břidličné ze strany poškozených Jiřího Procházky, Ladislava a Ivany Stratilových nájemci Petru Růžičkovi "při zjištění, že stroje jsou odváženy, docházelo k jejich prodeji a toto probíhalo do jarních měsíců, jak uvedl svědek Růžička" (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 a 6 usnesení odvolacího soudu).
S ohledem na shora řečené, neshledávaje, že by v důsledku vydání napadených rozhodnutí nebo v průběhu řízení před obecnými soudy docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, nezbylo v závěru Ústavnímu soudu než jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu