ECLI:CZ:US:2015:4.US.3396.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3396/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Davida Schneidera, t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 44 To 469/2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014 sp. zn. 0 Nt 1312/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a zamítnutí návrhů na nahrazení vazby jinými opatřeními. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho níže uvedená ústavně zaručená práva. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že trestní soudy pravomocně rozhodly o jeho žádosti o propuštění z vazby až po pěti měsících od jejího podání. Jeho námitky dále směřují proti tomu, že trestní soudy nedostatečně odůvodnily důvodnost vedeného trestního stíhání a za nedostatečné považuje i odůvodnění konkrétních důvodů vazby a nemožnosti nahrazení vazby jinými opatřeními.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí především připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
V daném případě Obvodní soud pro Prahu 3 v napadeném rozhodnutí konstatoval, že podle spisového materiálu je vyšetřování takřka u konce a lze brzy očekávat podání obžaloby. Existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu tento soud dovodil z hrozby vysokého trestu, neboť stěžovatel je stíhán mj. pro zvlášť závažný zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za který mu hrozí trest odnětí svobody od pěti do deseti let.
Rovněž Městský soud v Praze jako soud stížnostní se ve svém rozhodnutí alespoň stručně zabýval důvodností trestního stíhání stěžovatele, když poukázal na to, že v dané věci rozhodoval již počtvrté, přičemž nevyšly najevo žádné nové okolnosti, které by zpochybňovaly důvodnost trestního stíhání stěžovatele (a dalších osob, jež jsou stíhány společně s ním). Městský soud v Praze se dále ztotožnil s názorem, že hrozící vysoký trest zakládá důvod útěkové vazby. Odkázal přitom v podrobnostech na svá předchozí rozhodnutí.
V této souvislosti musí Ústavní soud upozornit na to, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, (stížnost č. 20772/92) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (odst. 59-60), což analogicky platí i pro odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k vlastní prejudikatuře. Jinak řečeno: reakce stížnostního soudu na námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozím rozhodnutí (srov. rovněž např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2670/13).
Pokud jde o hrozbu vysokým trestem, Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato skutečnost sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby, tato hrozba však nesmí být dovozena pouze z typové závažnosti stíhaného trestného činu, tedy z trestní sazby, kterou zákon pro tento čin stanoví (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09). Nicméně v jednom ze svých předchozích rozhodnutí v dané věci (sp. zn. 44 To 192/2014) Městský soud v Praze vyložil své úvahy o tom, že stěžovateli bude v případě prokázání viny uložen pravděpodobně nepodmíněný trest odnětí svobody nad spodní hranicí stanovenou zákonem, přičemž ve vztahu k němu takový trest může být považován za vysoký (viz s. 4 citovaného rozhodnutí).
Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele, že by trestní soudy nedostatečně odůvodnily oprávněnost jeho trestního stíhání a existenci důvodů útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že se trestní soudy nedostatečně zabývaly možností nahrazení vazby. Městský soud v Praze totiž v dané věci vyjádřil názor, že nahrazení vazby stěžovatele by přicházelo v úvahu za předpokladu kumulativního přijetí všech institutů nahrazujících vazbu, uvedených v §73 odst. 1 trestního řádu, a to společně s adekvátní peněžitou zárukou ve výši nejméně 3 miliony Kč. Protože však stěžovatel kauci v takové výši nenabídl, nahrazení vazby bylo ze strany trestních soudů odmítnuto.
Ústavní soud musí konečně také konstatovat, že v posuzované věci nedošlo k porušení žádného ustanovení trestního řádu omezujícího dobu trvání vazby. Obvodní soud pro Prahu 3 totiž o žádosti obviněného o propuštění z vazby rozhodl předtím, než uplynula doba tří měsíců od právní moci rozhodnutí, jímž byl stěžovatel vzat do vazby (srov. §72 odst. 1 trestního řádu); okolnost, že vzhledem k podání stížnosti a následnému dalšímu rozhodování trestních soudů došlo k pravomocnému zamítnutí této žádosti až později, není v tomto směru významná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu