ECLI:CZ:US:2015:4.US.3421.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3421/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti T. T., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem Břeclav, Sady 28. října 431, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 č. j. 5 Tdo 714/2014-64, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014 č. j. 1 To 87/2013-1414 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013 č. j. 52 T 8/2013-1321, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl (primárně na podkladě odvolání státního zástupce) nově uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí. Stěžovatel konečně navrhuje i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel také žádá, aby náklady na jeho právní zastoupení byly v plné výši hrazeny státem ve smyslu §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti směřuje námitky proti skutkovým zjištěním, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí. Poukazuje na nezákonnost opatření některých důkazů (domovní prohlídky u jednoho ze svědků a zajištění vozidla, v němž byl stěžovatel zadržen), brojí proti tomu, že trestní soudy odmítly některé návrhy na doplnění dokazování, aniž by to dostatečně odůvodnily ve svých rozhodnutích, a poukazuje na nevěrohodnost, resp. nepřípustnost některých důkazů. Stěžovatel rovněž uvádí, že Vrchní soud v Olomouci bez opory v provedených důkazech dovodil množství metamfetaminu, který měl stěžovatel vyrobit či distribuovat (mělo jít o množství 1900 g), že není zřejmé, jak soud k určení tohoto množství dospěl, a že toto množství neodpovídá velkému rozsahu a nemohlo tedy odůvodnit právní kvalifikaci činu podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 45/94 nebo sp. zn. III. ÚS 224/98).
V posuzované věci však předpoklady pro kasační zásah Ústavního soudy nebyly naplněny. Námitky obsažené v ústavní stížnosti totiž stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Z ústavněprávního hlediska (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou) je rozhodující, že trestní soudy se s touto argumentací stěžovatele důsledně a srozumitelně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Na tomto místě je třeba uvést, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti prakticky nijak nereaguje na to, jak se trestní soudy s jeho námitkami vypořádaly, a tyto námitky jen bez dalšího opakuje.
Ústavní soud proto musí primárně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Na s. 32 tento soud vysvětlil, proč provedení domovní prohlídky u jednoho ze svědků ani zajištění vozidla stěžovatele nevykazují žádné vady, které by mohly mít vliv na zákonnost provedených důkazů. Úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů tento soud potvrdil a odůvodnil na s. 28-29 svého rozhodnutí. A konečně otázky týkající se množství metamfetaminu, který stěžovatel vyráběl a prodával, a právní kvalifikace skutku, jež se od tohoto množství odvíjí, Vrchní soud v Olomouci podrobně řešil na s. 31-32 a na s. 34-35 svého rozsudku, přičemž správnost použité právní kvalifikace následně potvrdil a dále odůvodnil ve svém napadeném rozhodnutí i Nejvyšší soud (viz s. 9-10 tohoto rozhodnutí). Ústavní soud považuje všechny tyto úvahy trestních soudů za racionální, logické a srozumitelně vysvětlené, tudíž mu nepřísluší do nich jakkoli zasahovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze o tom, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, rozhodnout mj. jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze návrhu vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu