ECLI:CZ:US:2015:4.US.347.15.1
sp. zn. IV. ÚS 347/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelky Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, IČ: 61989100, se sídlem 17. listopadu 15/2172, Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou, se sídlem Tyršova 498/31, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, č. j. 17 Co 192/2014-85, a proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 2. 2014, č. j. 9 C 344/2013-49, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která po doplnění splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na právní pomoc garantovaného čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, principu rovnosti účastníků garantovaného čl. 96 Ústavy České republiky a principu, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.
Žalobou ze dne 5. 9. 2013 podanou u Okresního soudu v Prostějově (dále také "soud prvního stupně") se stěžovatelka po žalovaném Adamu Kutém, domáhala zaplacení částky 14 388,- Kč s příslušenstvím.
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 2. 2014, č. j. 9 C 344/2013-49, bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. Výrokem II. bylo dále rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč. Tento výrok soud zdůvodnil tím, že žalovaný nemá vlastní příjem a stěžovatelkou tvrzené náklady nebyly osvědčeny.
Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka podala odvolání. V něm zejména uvedla, že má uzavřenou smlouvu o poradenské činnosti s advokátkou a náklady řádně vyčíslila. Dodala, že právní pomoc externího advokáta je pro ni nezbytná, neboť není dostatečně personálně ani materiálně vybavena k tomu, aby služeb advokáta nemusela využívat.
Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") ze dne 11. 11. 2014, č. j. 17 Co 192/2014-85, byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že stěžovatelkou požadovanou náhradu nákladů řízení nelze přiznat, neboť ze spisu zjistil, že advokátka stěžovatelku v předmětném řízení nezastupovala. Pokud byly advokátce zaplaceny částky vyplývající ze smlouvy o poradenské činnosti, měly být uplatněny nikoliv jako náklady řízení, nýbrž jako příslušenství k uplatňované pohledávce.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nežádala advokátku o plné právní zastoupení, využila jen právní pomoci podle uzavřené smlouvy o poradenské činnosti.
Podstata ústavní stížnosti je tak zaměřena na otázku, zda je obecný soud povinen brát na zřetel všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že vzhledem k množství právní agendy a její obsáhlost je přenášení právních požadavků na externího advokáta nutností.
Ústavní stížnost se dále věnuje charakteristice věci, která byla v řízení před obecnými soudy řešena. Stěžovatelka uvádí, že její agenda vyžaduje specifický přístup ke každému jednotlivému případu, nelze tedy argumentovat tím, že by z její strany byly podávány šablonovité žaloby.
Stěžovatelka závěrem dodává, že přístupem obecných soudů je násilně tlačena do pozice, kdy v rámci své činnosti je nucena udělit procesní plnou moc externímu advokátovi, což je však pro účastníky neefektivní a nehospodárné. Současně uvedla, že soudy ji měly o závěru o nepřiznatelnosti nákladů informovat a poučit o možnosti doplnění skutkových tvrzení.
Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Obsah ústavní stížnosti je postaven na otázce, zda je obecný soud povinen brát na zřetel všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí o nákladech řízení.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se zabývaly jak otázkou rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení procesně úspěšnému účastníkovi, tak i jejich vyčíslením. Podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že soudy mají přiznat ne všechny náklady, které účastníkovi v souvislosti s řízením vznikly, nýbrž pouze náklady, které byly vynaloženy účelně. Právě na otázku účelnosti je zaměřena i argumentace obecných soudů v nyní souzené věci. Zejména odvolací soud uvedl, že advokátka, s níž stěžovatelka uzavřela smlouvu o poradenské činnosti, nebyla v řízení řádnou zástupkyní s procesní plnou mocí. Náklady právního zastoupení proto nemohly stěžovatelce vzniknout. Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že jí přesto náklady vznikly, nejednalo se o náklady související se soudním řízením, a proto na ně příslušná procesní ustanovení nedopadají. Závěry obecných soudů jsou tak správné, v důsledku čeho nedošlo k porušení práva stěžovatelky na právní pomoc a principu rovnosti účastníků.
Co se týče argumentace stěžovatelky zaměřené na porušení práva na spravedlivý proces, nelze ani v tomto bodě spatřovat žádná pochybení obecných soudů. Pokud stěžovatelka uvádí, že obecné soudy byly povinny ji poučit o možnosti doplnění skutkových tvrzení, je nutno konstatovat, že poučovací povinnost soudů je zaměřena toliko na procesní práva, nikoliv na práva hmotněprávní povahy. Nedopadá-li na nyní tvrzené náklady právní pomoci procesní předpis, nemůže se na ně vztahovat ani poučovací povinnost soudů.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka není ze strany obecných soudů násilně nucena k udělování procesních plných mocí externím advokátům. Právním řádem není vyloučeno, aby náklady, které jí s administrací pohledávky vůči současným i budoucím dlužníkům vzniknou, byly z její strany uplatněny. Stěžovatelka jako právnická osoba, navíc, jak uvádí, s právníkem v zaměstnaneckém poměru, si musí být této skutečnosti vědoma, přičemž informování o současném stavu právní úpravy a rozhodovací praxe nelze přenášet na civilní soudy.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu