ECLI:CZ:US:2015:4.US.3471.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3471/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Tomáše Kapka, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014 č. j. 33 Cdo 4387/2013-238 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2013 č. j. 31 Co 194/2013-209, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., IČ: 63998980, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. listopadu 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o naléhavosti věci.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále též "soud prvního stupně") ze dne 25. března 2013 č. j. 21 EC 810/2010-176 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se vedlejší účastnice domáhala proti stěžovateli zaplacení částky 157 830 Kč s úrokem z prodlení. K jejímu odvolání byl tento rozsudek následně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 16. července 2013 č. j. 31 Co 194/2013-209, který dospěl k odlišným právním zjištěním ohledně platnosti leasingové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, jež však Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 19. srpna 2014 č. j. 33 Cdo 4387/2013-238, neboť jej neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
3. Z odůvodnění posledně uvedeného usnesení vyplývá, že odvolací soud se ve svých právních závěrech neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Stejně tak nepřehlédl, že stěžovatel uzavřel předmětnou leasingovou smlouvu jako spotřebitel. V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů - zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Jeho smyslem je zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jeho předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce, a nikoliv s riziky na straně vlastníka, jako je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s tímto vlastnictvím (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. Podstatou právního vztahu založeného leasingovou smlouvou tudíž není, aby leasingový pronajímatel odpovídal za případné vady, kterými předmět leasingu trpí, nýbrž odpovědnost za předmět leasingu spočívá na straně leasingového nájemce. Tento závěr byl významný i v projednávané věci. Jak totiž uvedl již odvolací soud, vedlejší účastnice jako leasingový pronajímatel nemohla uvést stěžovatele v omyl, pokud vozidlo označené v leasingové smlouvě nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích (bylo vrakem). Byl to právě stěžovatel jako leasingový nájemce, a nikoliv leasingový pronajímatel, kdo si měl podle smlouvy vybrat předmět nájmu i jeho dodavatele. Právě on s plnou odpovědností podepsal protokol o předání a převzetí vozidla, v němž mimo jiné (patrně nepravdivě) prohlásil, že byl přítomen při kontrole stavu vozidla a zkušební jízdě a že vozidlo přejímá v nepoškozeném stavu. Předmět leasingu se naopak vůbec neměl dostat do dispozice leasingového pronajímatele.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy měly považovat předmětnou leasingovou smlouvu za absolutně neplatnou, a to z důvodu jejího rozporu s některými ustanoveními zákona o ochraně spotřebitele. Neplatné je především její ujednání, kterým se leasingový pronajímatel zprošťuje odpovědnosti za neexistenci či neupotřebitelnost obstaraného předmětu leasingu, neboť zakládá k újmě stěžovatele jakožto spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V této souvislosti měly obecné soudy zohlednit §55 odst. 1 a §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, resp. jeho §39. Místo tohoto princip ochrany spotřebitele, jenž plyne z ústavního principu rovnosti v jeho materiálním pojetí, zcela pominuly, a v tomto směru se nevypořádaly s relevantními námitkami stěžovatele. Právní závěry obecných soudů jsou rovněž v kolizi s rozhodnutími soudů členských zemí Evropské unie.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
5. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb.), bod 2].
6. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým se z důvodů závisejících na jeho uvážení odmítá dovolání jako nepřípustné, má ve vztahu k dovolacímu řízení vždy povahu konečného rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tudíž je proti němu přípustná ústavní stížnost. Za situace, kdy dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, na něj však nelze hledět i jako na rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva, k jehož porušení mělo dojít právě rozhodnutím odvolacího soudu. V důsledku uvedené kasace totiž nadále pokračuje řízení před obecnými soudy, a tudíž se v jeho rámci lze efektivně domáhat ochrany základních práv a svobod, jež měla být rozhodnutím odvolacího soudu dotčena. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti proto v případě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu není splněna.
7. V projednávané věci to znamená, že ústavní stížnost není přípustná proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze, nýbrž pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Ústavní soud zároveň konstatuje, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala veškeré zákonem stanovené formální náležitosti.
III.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 EC 810/2010, načež zjistil, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Skutečnost, že řízení o žalobě vedlejší účastnice zatím není pravomocně skončeno, vylučuje, aby Ústavní soud, byť toliko z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod, přezkoumával skutkové a právní závěry obecných soudů, a to i pokud jde o právní posouzení věci dovolacím soudem v jeho usnesení, kterým bylo z důvodu nesplnění podmínek podle §237 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. V tuto chvíli, kdy nelze s jistotou předvídat, zda a v jakém rozsahu se tyto závěry skutečně promítnou do výsledku řízení, by byl totiž jakýkoliv jeho zásah ve výše zmíněném smyslu předčasný. Tím sice, jak bylo uvedeno výše, není vyloučena přípustnost ústavní stížnosti proti takovémuto usnesení dovolacího soudu, rozsah jeho přezkumu se však v takovémto případě v podstatě omezuje na zodpovězení otázky, zda dovolací soud svým závěrem o nepřípustnosti dovolání neodepřel stěžovateli přístup k tomuto soudu, a neporušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právě toto kritérium bylo přitom rozhodující i v projednávané věci.
11. Jakkoliv v obecné rovině platí, že usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, může mít za následek porušení práva na soudní ochranu, jestliže uvedený soud vykládal otázku přípustnosti dovolání příliš restriktivně, tedy způsobem, který odporuje smyslu zákonných důvodů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku [srov. nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo nález ze dne 11. září 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301)], z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud se v něm náležitým způsobem vypořádal s argumentací stěžovatele a vysvětlil, z jakého důvodu nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěrech nelze spatřovat ani prvky svévole ani jakýkoliv jiný exces, který by s ohledem na výše vymezený omezený rozsah přezkumu vytvářel prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení.
12. Ústavní soud závěrem podotýká, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (viz bod 6 tohoto usnesení) bude dán prostor pro přezkum skutkových a právních závěrů obecných soudů, majících vztah k věci samé, teprve v případném řízení o ústavní stížnosti, která bude v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu směřovat proti rozhodnutí, jež bude mít povahu konečného rozhodnutí ve vztahu k soudnímu řízení o žalobě vedlejší účastnice jako celku.
13. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná, pročež ji podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Tím současně pozbyl opodstatnění návrh stěžovatele na vyslovení naléhavosti věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu