ECLI:CZ:US:2015:4.US.3478.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3478/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Šustera, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 6 Afs 117/2014-49, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2014, č. j. 22 Af 25/2011-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv, a to čl. 11 odst. 1, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10. 12. 2010, č. j. 9180/10-1301-804127, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem Ostrava I ze dne 24. 9. 2010, č. j. 182749/10/388914805754, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007, a to ve výši 333.027,- Kč.
Rozhodné závěry všech citovaných rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se neztotožňuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, neboť dle názoru stěžovatele neměla skutková podstata, z níž vycházely správní orgány a následně obecné soudy, oporu ve spisech a současně byla porušena ustanovení upravující řízení před správním orgánem, a dále předmětná řízení, jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně, jsou z pohledu stěžovatele nepřezkoumatelná. Stěžovatel je na rozdíl od závěrů správních orgánů a obecných soudů toho názoru, že unesl důkazní břemeno a prokázal splnění všech podmínek pro osvobození od daně z přidané hodnoty podle §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel jednak rozporuje hodnocení některých jím podaných důkazů ze strany orgánů veřejné moci a jednak namítá, že nebyly provedeny či zajištěny některé další důkazy, které navrhoval a které jsou pro řízení v jeho věci významné. Stěžovatel rovněž v této souvislosti namítá nezákonné ukončení vytýkacího řízení, neboť se správce daně před tím, než projednal "Závěrečnou zprávu o vytýkacím řízení", relevantně nevypořádal s jeho důkazními návrhy a současně nebyl zjištěn úplný skutkový stav věci, včetně skutečností, které mají pro věc zásadní význam.
Stěžovatel také namítá, že předmětný platební výměr byl vydán pracovníkem finančního úřadu, o jehož nepodjatosti jsou oprávněné pochybnosti a o těch nebylo ke dni vydání platebního výměru rozhodnuto, a proto se jedná o nezákonné rozhodnutí. Všechny tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ohledně hodnocení správními orgány a obecnými soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu spadá v zásadě do kompetence správních soudů či správních orgánů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04, dostupná na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Jestliže správní orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelem v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování, a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelem předestřeného) hodnocení důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/10 ze dne 30. 11. 2011).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč se ztotožnil se závěrem správce daně a krajského soudu, že podmínky pro osvobození od daně z přidané hodnoty nebyly naplněny, resp. že se stěžovateli nepodařilo naplnění zmíněných podmínek prokázat. Nejvyšší správní soud poukázal, i s ohledem na svoji předchozí judikaturu, na to, že pokud plátce daně prokazuje nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty písemným prohlášením dle §64 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, ovšem současně panují pochybnosti ohledně faktického stavu, je součástí důkazního břemene plátce i prokázání existence podmínek osvobození. V nyní projednávané záležitosti přitom podle Nejvyššího správního soudu změny skutkových tvrzení ze strany stěžovatele ve správním řízení, jakož i důkazy provedené správcem daně, zásadním způsobem stěžovatelem předložené písemné prohlášení znevěrohodňují a pochybnosti ohledně skutkového stavu tak v projednávaném případě nastaly a stěžovatel své důkazní břemeno neunesl. Nejvyšší správní soud se rovněž s odkazem na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu vypořádal s námitkami stěžovatele, směřujícími proti nevyhovění některým jeho důkazním návrhům. Do takto provedeného hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v něm neshledal protiústavní exces. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i pokud jde o námitku podjatosti pracovníků finančního úřadu, které se Nejvyšší správní soud věnuje v části III. C) odůvodnění napadeného rozsudku.
S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je naopak zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel napadenými rozhodnutími finančních orgánů a následně správního soudu nebyl na svých právech zkrácen. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu