ECLI:CZ:US:2015:4.US.3492.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3492/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky DaUKM a.s., se sídlem v Praze 2, Sokolská 1882/4, zastoupené JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, směřující proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 7/2011 do základních práv stěžovatelky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces brojila proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") do jejích základních práv, ke kterému mělo dojít postupem obvodního soudu v trestní věci sp. zn. 3 T 7/2011, jímž měl být ve vztahu ke stěžovatelce porušen trestní řád tím, že stěžovatelce bylo upřeno postavení zúčastněné osoby.
Ústavní soud zjistil, že v trestní věci doc. Ing. RNDr. Josefa Matoulka, DrSc, Mgr. Petra Váši a Jaroslava Skoupila, stíhaných pro trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon") zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona byla dne 20. 9. 2005 v objektu X, okr. Náchod, vykonána domovní prohlídka, při níž bylo prokuristovi stěžovatele doc. Ing. RNDr. Josefu Matoulkovi, DrSc, odňato 210.000,- Kč. Následně dne 21. 9. 2005 vydal policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání proti prokuristovi stěžovatele doc. Ing. RNDr. Josefu Matoulkovi.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že uvedená částka 210.000,- Kč je majetkem stěžovatelky a byla poskytnuta doc. Ing. RNDr. Josefu Matoulkovi, DrSc jako jejímu prokuristovi jako záloha na koupi pohledávky. Stěžovatelka namítá, že po celou dobu od výše uvedené domovní prohlídky jsou zadržovány orgány činnými v trestním řízení takto odňaté peněžní prostředky. Stěžovatelka se podle ústavní stížnosti vydání těchto odňatých prostředků opakovaně domáhala, neboť stěžovatelka nebyla nikdy v obchodním vztahu s právnickou osobou VH Trading s.r.o., u níž podle obžaloby mělo dojít k poškození věřitelů. Vrchní státní zastupitelství podle stěžovatelky již v r. 2009 v odpovědi na její žádost odpovědělo, že dne 23. 2. 2009 byla podána v uvedené trestní věci obžaloba a po podání obžaloby je příslušný k rozhodnutí o tomto nároku soud. Stěžovatelka tvrdí, že opakovaně žádala obvodní soud o rozhodnutí ve věci vrácení uvedených odňatých peněžních prostředků, ale marně.
Stěžovatelka se ústavní stížností podle jejího textu domáhá svého zákonem přiznaného procesního postavení, když podle §42 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "tr. řád") tomu, jehož věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky. Přitom orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění. Stěžovatelka namítá, že přes její opakovanou žádost o přiznání postavení zúčastněné osoby to obvodní soud neučinil a tím porušuje její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka podle ústavní stížnosti nenapadá stanoviska obecných soudů v uvedené trestní věci, ale stanovisko obvodního soudu, který neumožňuje stěžovatelce zákonnou účast na hlavním líčení a současně zamítá její žádosti o vrácení odňatých peněžních prostředků.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření obvodního soudu. Ten ve vyjádření zaslaném prostřednictvím předsedkyně senátu 3 T JUDr. Heleny Králové sdělil, že dosud obvodní soud na základě provedeného dokazování nedospěl k závěru o tom, zda bude či nebude společnosti zabrána majetková hodnota, a proto zatím nepostupoval ve vztahu ke stěžovatelce ve smyslu ustanovení §42 tr. řádu. Na doplnění obvodní soud uvedl, že dne 11. 12. 2014 byl ve věci vynesen rozsudek, který ke dni 23. 1. 2015 nenabyl právní moci.
Vyjádření obvodního soudu zaslal Ústavní soud k replice stěžovatelce. Podle repliky stěžovatelky je z vyjádření zřejmé, že podle názoru obvodního soudu nejsou splněny podmínky pro aplikaci §42 tr. řádu, neboť nebyl podán návrh na zabrání částky 210.000,- Kč, ani o zabrání této částky dosud nebylo obvodním soudem rozhodnuto. K tomu stěžovatelka uvádí, že po podání ústavní stížnosti podal dne 19. 11. 2014 státní zástupce v rámci své závěrečné řeči návrh na zabrání řady peněžních částek různým subjektům, a to včetně návrhu na zabrání částky 210.000,- Kč stěžovatelce. Nejméně od tohoto dne je podle repliky stěžovatelka na základě §42 tr. řádu zúčastněnou osobou. Protože jí obvodní soud i nadále upírá postavení zúčastněné osoby, zejména jí nebylo umožněno přednést její závěrečný návrh, je podle stěžovatelky ústavní stížnost důvodná, a to bez ohledu na to, že obvodní soud v jeho ke dni 5. 2. 2015 nepravomocném rozsudku ze dne 11. 12. 2014 návrhu státního zástupce na zabrání peněžité částky 210.000,- Kč nevyhověl.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že předmětná částka 210.000,- Kč byla v rámci řízení odňata postupem podle §79 tr. řádu (nikoli zabrána podle §73 tr. zákona, resp. podle §101 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Stěžovatelka podle jejích tvrzení a podle zjištění Ústavního soudu požádala o její vrácení podle §80 tr. řádu, avšak nebylo jí opakovaně vyhověno. Proti rozhodnutím o nevyhovění těmto žádostem stěžovatelky však projednávaná ústavní stížnost nesměřuje. Stěžovatelka se projednávanou ústavní stížností brojí proti tomu, že jí nebylo přiznáno postavení osoby zúčastněné na řízení podle §42 tr. řádu. Toto postavení v souladu s citovaným ustanovením má ten, jehož věc nebo jiná majetková hodnota byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána.
Podle zjištění Ústavního soudu však předmětná částka zabrána dosud nebyla a nebyl ani podán návrh k jejímu zabrání. Ačkoli stěžovatelka tvrdí, že návrh na její zabrání byl podán, a to v závěrečném návrhu státního zástupce ze dne 19. 11. 2014, není tomu tak. Státní zástupce totiž nepodal návrh na zabrání této částky (věci), nýbrž navrhl trest propadnutí této částky [(§55 odst. 1 písm. c) tr. zákona]. Proto podle náhledu Ústavního soudu k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že jí postavení zúčastněné osoby nebylo přiznáno, dojít nemohlo. Navíc tento státním zástupcem navrhovaný trest propadnutí uvedené částky obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 neuložil.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu