ECLI:CZ:US:2015:4.US.3599.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3599/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti, 1) Ivony Körnerové a 2) nezl. Denise Körnera, oba zastoupeni JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2014 č. j. 69 Co 338/2014-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 30. 6. 2014 č. j. 9 C 218/2008-79 výrokem I. zastavil podle ustanovení §96 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby řízení, jímž se žalobce domáhal po žalovaných (stěžovatelé) zaplacení částky 500 000 Kč a výrokem II. jim uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 42 478 Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením bylo k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu potvrzeno.
Stěžovatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož u nich nejsou dány předpoklady pro aplikaci moderačního práva soudu podle ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud v daném případě zcela formalisticky aplikoval hledisko procesního zavinění na zastavení řízení. Žaloba měla šikanózní povahu, byla předčasná a zcela zbytečná, neboť stěžovatelka a jejím prostřednictvím nezletilý stěžovatel od samého počátku svůj závazek vůči žalobci uznávali. Soud nezohlednil, že po úmrtí manžela a otce neměli bezprostředně prostředky na úhradu dluhu. Dále namítají, že soud měl k odvolání stěžovatelky projednat i odvolání druhého stěžovatele, neboť měli postavení nerozlučných společníků.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k první stěžovatelce jde o návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu ke druhému stěžovateli jde o návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda nezletilý je oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud v souvislosti s výše uvedenou problematikou připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §20 odst. 1 o. s. ř.), což u nezletilého stěžovatele splněno není. V daném případě první stěžovatelka, matka nezletilého stěžovatele, udělila jeho jménem plnou moc advokátovi k podání ústavní stížnosti, k čemuž však nebyla oprávněna. Důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti nezletilého je tak zejména skutečnost, že nezletilý, v řízení u civilních soudů zastoupený opatrovníkem - Městským úřadem Šumperk, nepodal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, čímž nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2634/11, I. ÚS 2768/14).
Ústavní soud dodává, že závěry krajského soudu, který dospěl k názoru, že účastníci na straně žalované mají postavení samostatných, nikoliv nerozlučných společníků, a proto přezkoumal napadené usnesení Okresního soudu jen v rozsahu podaného odvolání, ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou, neshledal jako ústavně rozporné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že i pokud by ústavní stížnost druhého stěžovatele vyhověla požadavkům zákona o Ústavním soudu, bylo by třeba dále uvedené závěry o neopodstatněnosti ústavní stížnosti vztáhnout i k jeho podání.
Stěžovatelka se v projednávané věci domáhá zrušení výroku civilních soudů o nákladech řízení. Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů - i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Rovněž opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 a další). Rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je tedy zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.
Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo.
Uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Moderační právo zakotvené v ustanovení §150 o. s. ř. však přísluší především soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, aby uvážily, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikují či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14).
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky dostatečně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů nevyhověl jejímu návrhu na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Zejména zdůraznil, že z procesního hlediska šlo o důvodně podanou žalobu, neboť žalobce se uplatněného nároku domohl právě v důsledku podané žaloby a až po zahájení soudního řízení. Z hlediska procesního zavinění na zastavení řízení je tedy povinností stěžovatelky zaplatit žalobci náklady, které účelně s tímto řízením vynaložil. Dále uvedl, že okolnosti věci vylučují možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch žalované, která důvody hodné zvláštního zřetele spatřovala v nepříznivých osobních a majetkových poměrech. Soud jednak uvedl, že majetkové poměry samy o sobě nejsou důvodem hodným zvláštního zřetele k úvaze o moderaci náhrady nákladů řízení a stěžovatelku ani nelze za nemajetnou osobu považovat. Stěžovatelka je totiž dědičkou po svém manželovi a podle usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 11. 2013 jí soud potvrdil i nabytí dodatečného dědictví rovným dílem s nezletilým zůstavitelovým synem, spočívající v obchodním podílu ve společnosti LUCKY Plus, s. r. o. v obvyklé ceně ke dni smrti 860 467,30 Kč.
Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení či dokonce posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 389/05, I. ÚS 457/05).
Ústavní soud uzavírá, že neshledal uvedené řádně odůvodněné právní závěry ohledně posouzení procesního zavinění na zastavení řízení jako ústavně rozporné (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2968/10). Stejně tak není z hlediska ústavnosti co vytknout právním závěrům soudů ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř., které byly učiněny v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci volné úvahy soudů. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatelka vnímá rozhodnutí soudu jako nespravedlivé, cestou ústavní stížnosti nelze narovnávat vztahy mezi účastníky řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu