ECLI:CZ:US:2015:4.US.3610.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3610/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 3 T 51/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým bylo podle §206 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatel, vystupující v trestním řízení jako poškozený, nepřipouští se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Trestní řád přiznává poškozenému celou řadu oprávnění, včetně práva navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit způsobnou škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejde o základní práva zaručená ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2997/07, I. ÚS 1719/10). Nutno zdůraznit, že existence nebo neexistence předchozího formálního postavení poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků eventuálně uplatňovaných v řízení občanskoprávním.
V posuzovaném případě je situace taková, že ústavní stížností napadené rozhodnutí soudu, které nepřipustilo stěžovatele s jeho nárokem na náhradu škody do trestního řízení, nelze pokládat za konečné v tom smyslu, že by vylučovalo použití jiných prostředků k ochraně práva. Stěžovateli se k ochraně jeho majetkových a nemajetkových práv vždy nabízí ještě postup založený na podání civilněprávní žaloby (srov. např. již zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07). Z tohoto předpokladu a ze zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci soudů ostatních je třeba vycházet i v projednávané věci. Ústavní stížnost je proto třeba pokládat za návrh předčasný, a proto nepřípustný.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj