ECLI:CZ:US:2015:4.US.3624.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3624/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Města Dobřichovice, Vítova 61, Dobřichovice, zastoupeného Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem Politických vězňů 911/8, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 28 Cdo 1944/2014-950, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 19. 2. 2012 č. j. 9 C 146/2005-609 určil, že vlastníkem v něm konkretizovaných nemovitostí je původní žalobce Česká republika - Pozemkový fond ČR [(nyní Česká republika - Státní pozemkový úřad; dále jen "žalobce"); výrok č. I.]. Týmž rozsudkem současně zamítl žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X1 - ostatní plocha, zapsaného na listu vlastnictví č. X2 pro k. ú. Dobřichovice u KÚ pro Středočeský kraj; katastrální pracoviště Praha-západ (výrok č. II.).
O odvolání žalobce, žalovaného Města Dobřichovice (dále jen "stěžovatel") a jednoho z vedlejších účastníků řízení (na straně žalobce) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2014 č. j. 28 Co 329/2013-901 tak, že citovaný rozsudek okresního soudu v napadených částech výroku č. I. (tj. pozemků p. č. X3 a p. č. X4) potvrdil, zatímco ve výroku č. II. citovaný rozsudek změnil tak, že určil, že vlastníkem v něm uvedeného pozemku (tj. p. č. X1) je žalobce. Odvolací soud zdůraznil, že skutkové závěry učinil ze zjištění soudu prvního stupně i ze svých vlastních, uvedl, že stěžovateli se nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že on či jeho právní předchůdce MNV Dobřichovice realizovali k 24. 5. 1991 právo hospodaření. Stěžovatelem předložené listiny týkající se předmětných pozemků vypovídají o postavení MNV Dobřichovice jako příslušného správního orgánu ve stavebním řízení a nikoliv jako hospodáře s těmito pozemky. Odvolací soud konečně poukázal na to, že stěžovatel nenaplnil všechny tři podmínky uvedené v §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.") pro přechod vlastnického práva z majetku České republiky do jeho majetku, když neprokázal třetí kumulativní podmínku, tedy že jeho právní předchůdce k 24. 5. 1991 s předmětnými pozemky hospodařil (realizoval právo hospodaření). Obdobně nebyly splněny ani podmínky §2 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod předmětných pozemků z majetku České republiky do majetku stěžovatele, neboť nešlo o nezastavěné pozemky (§2 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, když zjištěné a v odůvodnění připomenuté okolnosti nesvědčily přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud totiž neshledal, že by se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí konkrétně a jednoznačně odchyloval od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Stejně tak nezjistil, že by se odvolací soud zabýval řešením některé právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo právní otázkou dosud neřešenou dovolacím soudem, jež by byla rozhodující pro posouzení této právní věci, a tím méně že by v dovolání byly uvedeny a doloženy údaje o tom, že by v tomto konkrétním případě měla být některá právní otázka posouzena jinak, než jak byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu při aplikaci ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než podle §243c a §243f odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítnout, když nesplňovalo zákonné předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh řízení před civilními soudy a namítal, že dovolací soud nesprávně posoudil a rozhodl o dovolacích námitkách. Ve vztahu k pozemkům p. č. X3 a p. č. X4 a stavbě truhlárny (stejně jako ve vztahu k pozemku p. č. X1) s obdobnými argumenty jako v případě odvolání poukázal na extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, na nesprávné právní posouzení a konečně na posouzení otázky procesního práva v rozporu s judikaturou Nejvyššího osudu (to navíc v případě pozemku p. č. X1). Dovolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že podané dovolání odmítl, aniž by se vypořádal se všemi dovolacími důvody.
Dosavadní průběh řízení před soudy jednotlivých instancí, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí nadto zdůraznit a připomenout, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takovéto pochybení Ústavním soudem shledáno nebylo.
Ústavní soud v tomto kontextu navíc považuje za vhodné poukázat na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ale také rozhodnutí soudů nižších stupňů) vyplývá, že se soudy celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice s právními závěry civilních soudů a nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených civilními soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat jejich hodnocení (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí soudů za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. V souvislosti s argumentací stěžovatele mířící na odůvodnění usnesení dovolacího soudu Ústavní soud připomíná judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž sice čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, avšak současně nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. 1. 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 In: ASPI).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu