ECLI:CZ:US:2015:4.US.3657.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3657/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Gajduškem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Vsetíně, ul. 4. května 1491, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 124/2014-817 ze dne 3. června 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 198/2012 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem č. j. 3 T 198/2012-779 ze dne 28. ledna 2014 rozhodl, že stěžovatel je vinen, že jako osoba fakticky řídící spol. VESIPO s.r.o., spravující veškeré finanční prostředky této společnosti a rozhodující o všech jejích platbách, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch s cílem nehradit za přijatá plnění v plné výši a vědom si špatné finanční situace společnosti, jakož i její neschopnosti dostát dřívějším závazkům, tyto skutečnosti vědomě svým dodavatelům zamlčel, když
1) na základě kupní smlouvy ze dne 11. 4. 2008, uzavřené v Hodoníně mezi prodávající spol. ČSAD Hodonín a.s. a spol. VESIPO s.r.o. jako kupujícím, týkající se bezhotovostního nákupu pohonných hmot a dalšího zboží prostřednictvím platebních karet ČSAD Hodonín a.s. v síti čerpacích stanic ČSAD Hodonín a.s. a jejích partnerů, v období od 6. 6. 2011 do 4. 8. 2011 na čerpacích stanicích provozovaných ČSAD Hodonín a.s. ve Veselí nad Moravou, Hodoníně, Brně a Praze odebíral jménem spol. VESIPO s.r.o. prostřednictvím zaměstnanců této spol. pohonné hmoty a další zboží, přičemž příslušné faktury, vystavené spol. ČSAD Hodonín a.s. za poskytnutá plnění v celkové částce 976.023,- Kč, ve lhůtě splatnosti ani později neuhradil, s výjimkou částečné úhrady na dvě z nich v částkách ve výši 25.000,- Kč, 20.000,- Kč, 53.592,- Kč a 34.567,- Kč, poté přestal se spol. ČSAD Hodonín a.s. komunikovat a spol. VESIPO s.r.o. převedl formálně v červenci roku 2011 na Emiliana Neacsu, rumunského státního občana neznámého pobytu, přestože i nadále rozhodoval o chodu spol. VESIPO s.r.o., disponoval s prostředky na jejím bankovním účtu, odebíral jménem spol. VESIPO s.r.o. dále pohonné hmoty a vozidla v majetku spol. VESIPO s.r.o. převedl na spol. AK Services s.r.o., jejímž byl jednatelem a společníkem, k úhradě pohledávek spol. ČSAD Hodonín a.s. dále neučinil ničeho, ani to neměl od počátku v úmyslu a spol. ČSAD a.s. odkázal s jejími nároky na nového jediného společníka a jednatele Emiliana Neacsu, ačkoli věděl, že tento je zcela nekontaktní a faktury nebude hradit, čímž poškozené spol. ČSAD Hodonín a.s. způsobil škodu ve výši nejméně 831.567,- Kč,
2) v bývalém sídle spol. VESIPO s.r.o. na ul. Jungmannova 499/41 v Kyjově sjednal dne 23. 2. 2011 prostřednictvím tehdejšího jednatele Miroslava Nováka smlouvu o přepravě zboží č. MN099-2011 s firmou Aleš Janda - autodoprava, spočívající v přepravě zboží z místa nakládky v obci Vilshofen ve Spolkové republice Německo do Hradce Králové, kterou firma Aleš Janda provedla a v této souvislosti vystavila dne 4. 3. 2011 objednateli VESIPO s.r.o. fakturu na částku 360 EUR (8.831,- Kč), která byla splatná do 17. 5. 2011, tuto však ve lhůtě splatnosti ani později neuhradil a stal se nekontaktním, čímž firmě Aleš Janda - autodoprava způsobil škodu ve výši 8.831,- Kč,
tedy sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, čímž spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Dále okresní soud rozhodl o trestu stěžovatele. O povinnosti stěžovatele k náhradě škody okresní soud nerozhodl.
K odvolání poškozené spol. ČSAD Hodonín, a.s. (dále jen "poškozená") proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovateli se podle §228 ods.t 1 trestního řádu ukládá povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 831.567,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek, který byl popsán ve výroku rozsudku okresního soudu a za který byl stěžovatel pravomocně odsouzen, neznamená, že takto stěžovatel uznává škodu a zavazuje se jí nahradit. Okresní soud se podle stěžovatele problematikou náhrady škody vůbec nezabýval a z tohoto hlediska nebylo k této otázce vedeno dokazování. Krajský soud podle stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že škoda v rámci řízení u soudu prvního stupně byla prokázána a rozhodl v podstatě bez dokazování zde předestřených otázek. Stěžovatel se domnívá, že takto doplněným rozsudkem odvolacího soudu, vůči kterému není možné uplatnit řádný ani mimořádný opravný prostředek, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k narušení dvojinstančnosti soudního procesu, kdy stěžovateli bylo upřeno právo na účinné opravné prostředky.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.
Krajský soud podle názoru Ústavního soudu postupoval ve věci stěžovatele v souladu s trestním řádem, Listinou i Úmluvou a jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí je též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněno.
K námitkám stěžovatele, kterými zpochybňuje splnění předpokladů pro uložení povinnosti k náhradě škody poškozené, Ústavní soud uvádí, že z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 3 T 198/2012 (dále jen "spis") vyplývá, že podmínky pro uložení této povinnosti stanovené §228 odst. 1 trestního řádu, dle kterého soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno, byly splněny. Uložení této povinnosti stěžovateli nebránila žádná zákonná překážka, výše škody je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným (navíc proti kterému sice stěžovatel podal odvolání, ale to následně vzal zpět) a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že škoda v této výši již byla uhrazena. Poškozená nárok na náhradu škody svým návrhem v souladu s §43 odst. 3 řádu před zahájením hlavního líčení, tedy včas, uplatnila (č. l. 694 spisu), tento její návrh obsažený ve spisu byl v souladu s §206 odst. 2 trestního řádu po přednesení obžaloby přečten předsedou senátu (č. l. 698 spisu) a škoda v uplatněné výši a její způsobení stěžovatelem bylo podle náhledu Ústavního soudu v řízení prokázáno, a to jak výpověďmi svědků, tak listinnými důkazy. To, že se náhradou škody soud prvního stupně nezabýval, přiznání této náhrady poškozenému rozsudkem odvolacího soudu rozhodně nebrání, stejně jako to, že soud k této otázce neprováděl zvláštní dokazování, když výše této škody i její způsobení stěžovatelem bylo prokázáno v rovině trestní a zvláštní dokazování pro rozhodnutí o náhradě škody soud v trestním řízení neprovádí.
K námitce stěžovatele o narušení dvojinstančnosti soudního procesu pak Ústavní soud uvádí, že Úmluva, respektive její Sedmý dodatkový protokol, sice vychází z nutnosti dvojinstančnosti řízení, nicméně nevylučují situaci, kdy druhoinstančním soudem bude rozhodnutí prvostupňového soudu změněno v neprospěch obžalovaného (srov. k tomu v podrobnostech Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1397 a násl.). K tomu je třeba dále zdůraznit, že výrok o povinnosti nahradit způsobenou škodu není výrokem o trestu. Ust. §259 trestního řádu pak umožňuje rozhodnout rozsudkem ve věci i odvolacímu soudu, a to i v neprospěch obžalovaného, jak v rovině trestní, tak v rovině náhrady škody. Podle zjištění Ústavního soudu byly podmínky pro uvedený postup v projednávané věci splněny.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu