ECLI:CZ:US:2015:4.US.3670.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3670/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. D., t.č. ve vazební věznici v Ostravě, právně zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Třinec, 1. máje 398, směřující proti usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 29. září 2014, č.j. 1 T 232/2013-492, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2014, sp. zn. 3 To 374/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a právo soudní ochranu, zakotvená v čl. 8 odstavcích 2 a 5, a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Citovaným usnesením Okresní soud v Karviné rozhodl, že nepřijímá písemný slib stěžovatele, žádost o propuštění z vazby zamítá, a stěžovatele ponechává ve vazbě, neboť trvají vazební důvody dle ustanovení §67 písmena c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítnul.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od samého začátku nebyl dán důvod pro jeho vazební stíhání, soudy se nikdy dostatečně nevypořádaly s námitkou, že nemůže existovat důvodná obava, že bude pokračovat v trestné činnosti, neboť mu není známo, kde se (společně s jejich dcerou) nachází jeho bývalá družka vůči níž se měl dopouštět jednání pro které je trestně stíhán. Podezření o účelovosti držení ve vazbě vyvrcholilo rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, který zrušil rozsudek nalézacího soudu a věc vrátil k novému projednání. Byly tak prokázány pochybnosti o jednání, jehož se měl dopustit a účelovost vazebního stíhání stěžovatele tak pokračuje.
Podpůrně pak stěžovatel poukázal na postup členů senátu odvolacího soudu, který neshledal svou podjatost při rozhodování ve věci.
Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Okresní soud v Karviné. Předsedkyně senátu 1 T pouze odkázala na písemné vyhotovení napadeného usnesení.
Stejně tak i předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě k žádosti Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž stručně zrekapitulovala průběh řízení před soudy. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
V projednávaném případě je pro posouzení věci mimo jiné podstatný průběh řízení.
Rozsudkem ze dne 2. května 2014, č.j. 1 T 232/2013-407, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odstavců 1 a 2 písmeno d) trestního zákona (výrok 1.), zločinu vydírání podle §175 odstavců 1 a 2 písmeno c) trestního zákona (výrok 2.) a přečinu vyhrožování podle §353 odstavce 1 trestního zákona (výrok 3.), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci specifikované ve výroku o trestu. V odvolání Krajský soud v Ostravě dne 14. července 2014, sp. zn. 3 To 233/2014-442, rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu ve výrocích 1. a 2. zrušil; a při nezměněném výroku 3. stěžovatele nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců do věznice s dozorem; ve věci výroků 1. a 2. věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání. Poté následovala napadená rozhodnutí o vazbě stěžovatele.
Rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č.j. 1 T 232/2013-542, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odstavců 1 a 2 písmeno d) trestního zákona (výrok 1.), zločinu vydírání podle §175 odstavců 1 a 2 písmeno c) trestního zákona (výrok 2.), a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě; poškozenou odkázal se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, o němž doposud nebylo rozhodnuto. Dne 15. ledna 2015 rozhodl Okresní soud v Karviné o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě soudy nedostatečně odůvodnily, proč se rozhodly ponechat jej nadále ve vazbě. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že jejich rozhodnutí jsou dostatečná a případně odůvodněná pro vyslovení daného závěru. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. Soudy přezkoumaly okolnosti případu a dospěly k závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel projevuje snahy před nabytím právní moci nepodmíněného trestu odnětí svobody využít možnosti být propuštěn, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o tom, že soudy v jeho věci naříkaným způsobem zasáhly do jeho zaručených základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu