ECLI:CZ:US:2015:4.US.374.15.1
sp. zn. IV. ÚS 374/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Dvořáka, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 37/24, směřující proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZV 69/2014-211 ze dne 9. 12. 2014, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti, uložení předběžného opatření a návrhem na zrušení §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel současně navrhl, aby byla vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložena, aby Ústavní soud předběžným opatřením zakázal prodej jeho zajištěného majetku a aby zrušil §12 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení (dále jen "zákon č. 279/2003 Sb."), v části znějící "Souhlas obviněného není nutný v případě, že majetek ztrácí přes řádný výkon jeho správy výrazným způsobem svoji cenu" (v podstatě se jedná o ustanovení §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb.).
Napadeným usnesením rozhodla státní zástupkyně, že ve výroku č. I. specifikované osobní automobily ve vlastnictví stěžovatele, resp. ve vlastnictví společnosti ALCHEMA 2000 s. r. o., se sídlem v Chomutově, Haškova 3784/1, IČO 475 43 736, zajištěné podle §78 odst. 1 trestního řádu, se podle ustanovení §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb. prodají a výtěžek prodeje se uloží do úschovy na účet vedený u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Prodejem státní zástupkyně pověřila Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ústí nad Labem, jenž je měl již ve správě.
Stěžovatel namítal, že státní zástupkyně vydala napadené usnesení, aniž by stěžovatele byla vyslechla, resp. aniž by byl dal k prodeji souhlas. Podle stěžovatele postup státní zástupkyně dle §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., kdy si státní zástupkyně s odkazem na rychle se snižující cenu zajištěných automobilů nevyžádala jeho stanovisko ani souhlas s prodejem, zasáhl do jeho vlastnického práva, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že státní zástupkyně se vydáním napadeného usnesení bez zjištění stanoviska stěžovatele dopustila procesního pochybení, resp. nerespektování práv obviněného v trestním řízení.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s poučením o nemožnosti opravného prostředku proti napadenému usnesení a vyjádřil přesvědčení, že absence možnosti kontroly rozhodnutí vydaného budoucí stranou trestního řízení odporuje zásadám demokratického právního státu a porušuje jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel konečně napadenému usnesení vytýkal nedostatečné odůvodnění, a to zejména v pasáži týkající se nutnosti prodeje zajištěných automobilů z důvodu výrazné ztráty jejich ceny.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásahy do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje Ústavní soud s výjimkou situací mimořádných za všeobecně nepřípustné, resp. nežádoucí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Ve světle těchto premis Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost.
Co se týká námitek stěžovatele proti prodeji automobilů v jeho vlastnictví, Ústavní soud konstatuje, že vynucený prodej stěžovatelova majetku nepochybně představuje určitý zásah do stěžovatelova vlastnického práva, jedná se však o zásah, jehož cílem je zachovat hodnotu vlastnictví. Jakkoli stěžovatel může prodej automobilů pociťovat negativně, ve skutečnosti jím dojde k zabránění snižování hodnoty jeho majetku - je notorietou, že automobily, nejsouce používány, rychle ztrácejí na ceně a zastarávají. Jak uvádí sám stěžovatel, pokud se stát přechodně ujme vlastnictví předmětů dlouhodobé spotřeby, je jeho povinností postarat se o řádnou údržbu a chovat se tak, aby jiným subjektům nevznikala škoda. Rozhodnutí státní zástupkyně o prodeji stěžovatelova majetku je přitom, pro stěžovatele možná překvapivě, právě výrazem snahy minimalizovat nebezpečí ztráty, resp. snížení ceny zajištěných automobilů, jinými slovy zabránit vzniku škody na stěžovatelově majetku. Jak státní zástupkyně stěžovateli vysvětlila v napadeném usnesení, ke stárnutí materiálu dochází u odstavených vozidel i přes pravidelnou údržbu a před uvedením do provozu by bylo třeba provést celkovou údržbu. Je tak zřejmé, že i přes odbornou údržbu dochází k nevratnému poklesu ceny vozidel, která nejsou provozována.
Řečené je významné i ve vztahu ke stěžovatelově výhradě proti důvodnosti postupu podle §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb. Stěžovatel považuje interpretaci zákona č. 279/2003 Sb. tak, jak ji provedla státní zástupkyně v napadeném usnesení, za extenzivní a vybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud přitom postup státní zástupkyně protiústavní neshledává. Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že napadené usnesení je odůvodněno poměrně stručně, s ohledem na výše uvedené nicméně státní zástupkyně postupovala v mezích citovaného ustanovení.
V části, v níž stěžovatel brojil proti prodeji vozidel Mercedes Benz S 600 220 a Ferrari 575 F1 33 EBE, je ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou. Uvedená vozidla jsou registrována na společnost ALCHEMA 2000 s. r. o., se sídlem v Chomutově, Haškova 3784/1, IČO 475 43 736. Jak Ústavní soud zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, stěžovatel je společníkem této společnosti, ovšem jednatelkou je Radka Pokorná, která je coby statutární orgán společnosti ve smyslu §194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, oprávněna jednat za společnost a uplatňovat její práva. Stěžovateli coby společníku takové právo nepřísluší; navíc stížnost podal jménem svým a nikoliv jménem dotčené společnosti. Z tohoto důvodu nelze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání stížnosti proti rozhodnutí týkajícího se majetku uvedené právnické osoby.
Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou odmítnout.
Osud návrhu na zrušení části zákona č. 279/2003 Sb. podle §74 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §64 zákona o Ústavním soudu sdílí osud řízení o ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, resp. jako podaná osobou zjevně neoprávněnou, odmítnuta, je nutno odmítnout rovněž akcesorický návrh.
Ústavní soud rovněž nevyhověl ostatním návrhům spojeným s ústavní stížností. K nařízení předběžného opatření Ústavní soud nepřistoupil, neboť ústavní stížnost nesměřuje proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, a podmínky pro nařízení předběžného opatření ve smyslu §80 zákona o Ústavním soudu tak nejsou splněny. K odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení pak vzhledem k neúspěšnosti ústavní stížnosti není důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu