ECLI:CZ:US:2015:4.US.3788.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3788/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti L. F., t. č. ve Vazební věznici v Litoměřicích, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 68/9, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2014 č. j. 6 To 457/2014-732 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 10. 2014 č. j. 4 T 100/2014-712 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. 10. 2014), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Lounech, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu, že se zamítá jeho žádost o propuštění z vazby a nepřijímá se jeho nabídka peněžité záruky. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Lounech.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá předně to, že v řízení, které je proti němu vedeno, došlo k porušení ustanovení §73b odst. 2 trestního řádu, neboť státní zástupce poté, co mu byla dne 21. 8. 2014 doručena žádost stěžovatele o propuštění z vazby, této žádosti nevyhověl, ani ji do pěti pracovních dnů nepředložil k rozhodnutí soudci; v důsledku toho soud rozhodl o dalším trvání vazby až při hlavním líčení dne 8. 10. 2014. Stěžovatel dále popírá, že by v jeho věci existoval důvod pro další trvání tzv. předstižné vazby a zpochybňuje též důvodnost vedeného trestního stíhání. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nepřezkoumatelná, neboť podle jeho názoru zcela nedostatečně odůvodňují splnění podmínek pro další trvání vazby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vždy vyvozovat z povahy konkrétní a individualizované věci (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2838/08 či II. ÚS 437/09). Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonných důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, však v projednávané věci shledáno nebylo.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že státní zástupce v řízení nepostupoval v souladu s ustanovením §73b odst. 2 trestního řádu, Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozhodnutí přiznal, že k tomuto pochybení v předcházejícím řízení skutečně došlo. Zároveň však soud zdůraznil, že lhůta pěti pracovních dnů uvedená v ustanovení §73b odst. 2 trestního řádu je pouze lhůtou pořádkovou a její nedodržení nemůže mít za následek propuštění obžalovaného z vazby. Ústavní soud se s tímto právním názorem zcela ztotožňuje (srov. též např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 906) a dodává, že pro posouzení souladu postupu orgánů činných v trestním řízení s ústavně zaručenými právy a svobodami je rozhodující dodržení zákonných lhůt (§72 trestního řádu), v rámci kterých musí být soudem rozhodováno o dalším trvání vazby. V dané věci byla obžaloba podána dne 12. 9. 2014, tedy ještě před tím, než uplynula tříměsíční lhůta podle §72 odst. 1 trestního řádu. Soud v rámci hlavní líčení rozhodl o dalším trvání vazby dne 8. 10. 2014, tudíž byla dodržena i lhůta 30 dnů stanovená v ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí trestních soudů nedostatečně odůvodňují splnění podmínek pro další trvání vazby a jsou tedy nepřezkoumatelná. Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí srozumitelně vyložil, proč je dáno důvodné podezření ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí je také jasně patrné, z čeho soud dovodil závěr jednak o existenci důvodů předstižné vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu a jednak o nedostatečnosti nabízené peněžní záruky. Hlavní roli v tomto směru hraje skutečnost, že stěžovatel měl z prodeje marihuany značný a pravidelný příjem, přičemž obavy z pokračování trestné činnosti tohoto druhu byly podpořeny jednak tím, že stěžovatel byl v minulosti již odsouzen a potrestán pro trestnou činnost spočívající v distribuci drog, a jednak tím, že stíhaného činu se měl dopustit v době, kdy byl stíhán a poté i pravomocně odsouzen pro zločin podvodu, z čehož je patrný sklon stěžovatele k páchání trestné činnosti.
V této souvislosti musí Ústavní soud zopakovat to, co konstatoval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 2963/14, kterým byla odmítnuta předchozí ústavní stížnost stěžovatele ve stejné vazební věci, totiž že ke zrušení napadených rozhodnutí by Ústavní soud mohl přistoupit jen za situace, kdy by odůvodnění vazby bylo učiněno ve zcela paušální rovině, např. toliko odkazem na zákonné ustanovení nebo jeho parafrází, bez uvedení konkrétních skutkových argumentů. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu