ECLI:CZ:US:2015:4.US.3847.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3847/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Josefa Hegra, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2995/2014-359 ze dne 25. 9. 2014, proti výroku I., části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu nároku na úhradu úroků z prodlení za dobu od 13. 10. 1991 do 30. 6. 1993 o 0,5 % více a za dobu od 1. 7. 2003 do zaplacení o 13 % více než bylo přiznáno a výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 82/2013-335, 11 Cmo 83/2013 ze dne 13. 2. 2014 a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Cm 118/2008-291 ze dne 23. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Cm 118/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 53 Cm 118/2008-291 ze dne 23. 4. 2013 rozhodl, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí (dále jen "žalovaná") je povinna zaplatit stěžovateli 129.500,81 Kč (výrok I.) a že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.). Usnesením č. j. 53 Cm 118/2008-307 ze dne 28. 8. 2013 tentýž soud zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudního poplatku za odvolání proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze. K odvolání stěžovatele proti oběma uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Cmo 82/2013-335, 11 Cmo 83/2013 ze dne 13. 2. 2014 odvolací řízení o odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze č. j. 53 Cm 118/2008-307 ze dne 28. 8. 2013 zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil ve správném znění, dle kterého žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 129.500,81 Kč a pokud stěžovatel požadoval na úroku z prodlení (pozn.: z jistiny 214.600,- Kč) za dobu od 13. 10. 1991 do 30. 6. 1993 o 0,5 % více a za dobu od 1. 7. 1993 do zaplacení o 13 % více, žaloba se v tomto rozsahu zamítá; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 2995/2014-359 ze dne 25. 9. 2014 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel podle ústavní stížnosti žádá, aby bylo přezkoumáno zejména to, zda-li u stěžovatele byl zajištěn svobodný přístup k soudnímu procesu, neboť nedostatek financí, resp. nemožnost uhradit soudní poplatek, by podle stěžovatele neměla být překážkou k tomu, aby občan obecně mohl žádat o soudní rozhodnutí za specifických podmínek, tedy, jestliže prokáže, že jeho prostředky nejsou natolik dostatečné, aby mohl soudní poplatek uhradit a aby tak měl běžný přístup k soudnímu procesu.
Další část ústavní stížnosti představuje podle stěžovatele řešení otázky, na co má účastník právo pokud jde o příslušenství, konkrétně pokud jde o úroky z prodlení za stavu, kdy úrok z prodlení podstatným způsobem přesahuje vzhledem k době plynutí času základ nároku, přičemž podle názoru stěžovatele byl aplikován na řešení jeho věci nikoliv platný právní předpis. Stěžovatel vyjádřil názor, že pokud by zákonný úrok z prodlení měl být přiznán za dobu od 13. 10. 1991 do 30. 6. 1993 ve výši 3,5 %, což podle jeho výpočtu by mělo činit částku 13.305,-Kč, a dále za dobu od 1. 7. 1993 do 18. 11. 2011 ve výši 16%, což by podle jeho výpočtu mělo činit částku 596.588,- Kč, celkem tedy 609.893,- Kč, tak jestliže soudy stěžovateli přiznaly částku 129.501,- Kč, pak k doplacení zbývá částka 480.392,- Kč z titulu zákonného úroku z prodlení. Stěžovatel nesouhlasí se soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které ohledně stěžovatelem požadovaného úroku z prodlení odkázaly na ust. §1 odst. 1 vyhl. č. 45/1964 Sb., dle kterého je třeba vycházet z výše úrokové sazby ve výši 3 % s tím, že podle přechodných ustanovení nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým bylo citované ustanovení vyhlášky č. 45/1964 Sb. zrušeno, se má výše úroku z prodlení, k němuž došlo před dnem nabytí účinnosti cit. nařízení vlády, řídit dosavadními právními předpisy. Uvedené vládní nařízení přitom podle ústavní stížnosti bylo zrušeno k datu 1. 1. 2014, což podle stěžovatele znamená, že v době rozhodování odvolacího soudu již nebyl předmětný právní předpis v platnosti a za tohoto stavu se stěžovatel domnívá, že mělo být rozhodnuto ve smyslu jeho návrhu, přičemž pokud jde o absolutní cifry, měly být přizpůsobeny výpočtu podle bankovního vzoru.
Poslední námitka stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti se týká nákladů řízení, když stěžovatel má za to, že mu měly být přiznány v plném rozsahu vzhledem k jeho plné úspěšnosti. Ve věci bylo podle stěžovatele rozhodováno o částce 214.600,- Kč a ta mu byla v plném rozsahu přiznána. Stěžovatel má za to, že po zrušujícím nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1161/08 ze dne 2. prosince 2008 se jednalo o další část řízení, svým způsobem oddělenou, takže předmětem řízení v této jeho části byla pouze a jedině zmíněná částka 214 600,- Kč a zde pokud jde o její přisouzení, měl stěžovatel plnou úspěšnost.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatele, které stěžovatel v podstatě opakuje i v ústavní stížnosti. Odvolací soud pak napravil pochybení soudu prvního stupně, který nerozhodl o celém uplatněném nároku. Ústavní soud proto především odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí s tím, že pouhý nesouhlas s nimi, bez uvedení relevantní ústavněprávní argumentace, kasační zásah Ústavního soudu založit nemohl.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran osvobození od soudního poplatku, doplňuje Ústavní soud, že stěžovatel žádný důvod vadnosti rozhodnutí o zastavení řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání neuvádí, přičemž Ústavní soud žádné pochybení odvolacího soudu, který po zpětvzetí odvolání stěžovatele odvolací řízení zastavil, neshledává. S ohledem na zpětvzetí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání a vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti přezkum Ústavního soudu v této otázce není založen a navíc stěžovatel ani rozhodnutí, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání, ústavní stížností nenapadl.
K námitce stěžovatele o tom, že odvolací soud rozhodl podle předpisu (nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), který v den rozhodnutí odvolacího soudu již nebyl v platnosti, Ústavní soud uvádí, že na tomto postupu nic protiústavního neshledává, když se jednalo o předpis, který v rozhodné době předpisem platným a účinným byl a na posuzovanou situaci dopadal.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu