ECLI:CZ:US:2015:4.US.3852.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3852/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Naděždy Krejčířové, zastoupené JUDr. Romanem Lamkou, advokátem se sídlem Praha 9, Kovářská 488/16, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014 č. j. 20 Co 315/2014-175 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 1. 2014 č. j. 10 C 171/2013-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů za promeškaný čas za soudní jednání, které bylo z důvodu nedostavení se stěžovatelky k jednání odročeno bez projednání věci. Dále požaduje zrušení rovněž shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí, co do rozsahu uložené povinnosti, změněno.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Podle §237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). I nadále přitom platí, že pokud by bylo řádně podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka napadá shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které mj. obsahuje poučení, že je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání posuzuje dovolací soud. Z veřejně dostupně elektronické evidence soudních podání dále vyplývá, že stěžovatelka dne 12. 11. 2014 dovolání podala. O tomto procesním prostředku doposud rozhodnuto nebylo.
Za dané situace, kdy stěžovatelka návrh předložila Ústavnímu soudu, aniž bylo rozhodnuto o jejím dovolání proti rozhodnutí krajského soudu, nebyly splněny podmínky umožňující jeho projednání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj