ECLI:CZ:US:2015:4.US.3889.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3889/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. K., zastoupené JUDr. Ing. Soňou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Přístavní 1189/53, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 309/2014 ze dne 16. 10. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ č. j. 11 P 29/2011-568 ze dne 28. 4. 2014 o úpravě styku otce s jejich nezletilou dcerou.
Stěžovatelka nesouhlasí se soudem stanoveným rozsahem styku otce s nezletilou; namítá, že soud zohlednil pouze potřeby otce a vyhověl jen jeho požadavkům; otec je tak zejména v průběhu prázdnin oproti matce zvýhodněn; soud nepřihlédl k přání nezletilé směřujícímu k omezení jejího styku s otcem; nijak nebyla zohledněna citová stránka nezletilé a její potřeby. Dále namítá, že nebylo provedeno dostatečné dokazování, zejména poukazuje na to, že soud odmítl důkaz výslechem nezletilé.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Krajský soud, který v odvolacím řízení doplnil dokazování, v odůvodnění rozhodnutí objasnil, z jakých důvodů přistoupil k rozšířené úpravě styku otce a dcery. Podrobně rozvedl, z jakých důvodů neshledal žádné negativní okolnosti, které by měly bránit standardní úpravě styku otce s nezletilou. Vypořádal se i s námitkami týkajícími se přání nezletilé omezit styk s otcem a dostatečně zdůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu nezletilé. V tomto směru uvedl, že nechuť nezletilé ke styku s otcem je ambivalentní, na povahu vztahu má vliv konfliktní komunikace rodičů, přičemž vztah nezletilé k otci není jednoznačně negativní. Zdůraznil přínos styku nezletilé s otcem pro její další vývoj a riziko ztráty jejího vztahu k otci v případě oslabování jejich kontaktu. Soud vzal v úvahu závěry znaleckého posudku, vyjádření opatrovníka a přihlédl i k volnočasovým aktivitám nezletilé.
Ústavní soud podotýká, že kritériem při rozhodování o úpravě styku dětí s rodiči není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, je třeba zdůraznit, že v těchto věcech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili nezletilé co nejširší kontakt s oběma rodiči a aby ji netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů totiž žádný soud svým obecným výrokem zajistit nemůže.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a rozhodnutí ohledně úpravy styku nezletilé řádně odůvodnil. Odmítnutí této ústavní stížnosti přitom nijak nevylučuje možnost, aby v budoucnosti došlo, s ohledem na případnou změnu poměrů či postojů nezletilé, k jiné úpravě styku s otcem.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta, a to aniž by Ústavní soud stěžovatelku vyzýval k odstranění nedostatku plné moci, neboť odstranění této vady by za dané procesní situace na jeho rozhodnutí nic nezměnilo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu