ECLI:CZ:US:2015:4.US.3893.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3893/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Coufala, zastoupeného JUDr. Petrem Jantačem, advokátem se sídlem Bratří Čapků 1851/24, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 č. j. 29 Cdo 3034/2012-522 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. 11 Cmo 217/2011-399, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy dožadoval povinnosti prvního žalovaného uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu garáže. Zároveň se po žalovaných domáhal, aby u příslušného katastrálního úřadu podali řádné a úplné prohlášení vlastníka podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), neboť předmětná garáž do té doby nebyla v katastru nemovitostí řádně zanesena. Městský soud v Praze rozhodl částečným usnesením (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze) tak, že žalovaným uložil povinnost podat u katastrálního úřadu řádné a úplné prohlášení vlastníka.
Prvostupňový soud vyšel z následujících skutečností. Žalované družstvo je jedním z právních nástupců Bytového družstva Praha 2, které bylo jedním z nástupnických družstev po Lidovém bytovém družstvu v Praze. Posledně uvedeného družstva byl stěžovatel členem a na základě nájemní smlouvy užíval předmětnou garáž, která byla ve vlastnictví tohoto družstva. Stěžovatel proto u něj uplatnil nárok na vydání garáže do vlastnictví na základě zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Po rozdělení Lidového bytového družstva se stěžovatel stal členem Bytového družstva Praha 2, do jehož vlastnictví garáž přešla. Stěžovatel byl i nadále nájemcem garáže, přičemž i u Bytového družstva Praha 2 uplatnil nárok na vydání garáže.
Po rozdělení Bytového družstva Praha 2 vzniklo několik nástupnických družstev, včetně žalovaného, do jehož vlastnictví přešla i předmětná garáž. Stěžovatel u žalovaného uplatnil nárok na vydání garáže, kterému žalovaný nevyhověl s tím, že se stěžovatel nestal jeho členem, a k vydání tedy nejsou splněny zákonné podmínky. Stěžovatel se proto žalobou domáhal určení, že je členem žalovaného družstva, avšak rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 22 Cm 246/96-14 ze dne 27. 1. 1998 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 249/2001-104 ze dne 16. ledna 2002 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 277/2002-146 ze dne 30. 10. 2002 byla žaloba zamítnuta. Ústavní stížnost proti výše citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. III. ÚS 13/03 ze dne 9. 10. 2003.
Podle Městského soudu v Praze nebyla výše citovaná rozhodnutí relevantní, neboť za klíčové považoval, že stěžovatel byl členem právních předchůdců žalovaného a řádně u nich podal žádosti o vydání garáže. Vzniklo mu tedy právo na bezplatný převod garáže a o toto právo nemohl být zákonným způsobem připraven. Povinnost garáž vydat přešla po Bytovém družstvu Praha 2 na žalované družstvo, a žaloba je tudíž důvodná. Vzhledem k tomu, že prvním krokem musí být vklad prohlášení vlastníka do katastru nemovitostí, bylo prvně rozhodnuto částečným usnesením pouze o této povinnosti.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby žalovaným bylo uloženo podat u katastrálního úřadu řádné prohlášení vlastníka, zamítá. Jak odvolací soud konstatoval, o stěžovatelově členství v žalovaném družstvu již bylo pravomocně rozhodnuto výše citovanými rozhodnutími, jimiž je soud vázán a tuto otázku nemůže posoudit odlišně. Skutečnost, že stěžovatel členem družstva není, pak odvolací soud považoval na rozdíl od nalézacího soudu za podstatnou, neboť tím nebyla naplněna jedna z podmínek stanovených v §23 zákona č. 72/1994 Sb. Soud dále podotkl, že k rozdělení Bytového družstva Praha 2 došlo na základě usnesení členské schůze ze dne 2. 12. 1993, při němž měl být brán zřetel i na oprávněné zájmy jednotlivých členů. Podle §242 obchodního zákoníku pak platilo, že na návrh člena vyslovil soud neplatnost usnesení členské schůze, pokud takové usnesení bylo v rozporu s právními předpisy nebo stanovami družstva. Tuto možnost však stěžovatel nevyužil.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud zamítl. Odkázal při tom na svou předchozí judikaturu, z níž vyplývá, že družstvu svědčí povinnost uzavřít smlouvu o bezplatném převodu bytu či nebytového prostoru pouze tehdy, trvá-li žadateli o převod členství v družstvu a je-li současně nájemcem dotčeného bytu či nebytového prostoru. Uvedená povinnost sice přechází i na právního nástupce družstva, předpokladem ovšem je, že se člen původního družstva (žadatel) stal i členem nástupnického družstva, na které přešlo vlastnictví dotčené budovy. Tak tomu má být proto, že právo na převod bytu či nebytového prostoru je součástí členských práv a povinností člena družstva. Zanikne-li mu účast v družstvu, ztrácí zásadně i práva, která jsou součástí členského podílu. Nejvyšší soud se taktéž ztotožnil s argumentem odvolacího soudu, podle něhož měl stěžovatel, pakliže nesouhlasil s usnesením o zrušení bytového družstva bez likvidace a rozdělení družstva, brojit proti tomuto usnesení cestou návrhu na vyslovení jeho neplatnosti podle §242 obchodního zákoníku. V jiném řízení nelze platnost usnesení členské schůze posuzovat.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní předně uvádí, že předmětné usnesení ze dne 2. 12. 1993 nebylo přijato členskou schůzí, nýbrž shromážděním delegátů, na nějž stěžovatel neměl přístup a s jehož výsledky nebyl nikdy seznámen. Obecné soudy údajně pochybily, pokud se s rozdílem mezi členskou schůzí a shromážděním delegátů nevypořádaly. Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud se navíc nikdy nezabývaly námitkou, že stěžovatelovo členství a majetková práva v Bytovém družstvu Praha 2 "zmizela". Aby tato námitka byla vyvrácena, bylo nezbytné, aby soudy napevno zjistily, na které nástupnické družstvo stěžovatelovo členství přešlo, což však soudy neučinily.
Stěžovatel dále odmítá názor Nejvyššího soudu, že pokud se stěžovatel nestal členem žalovaného družstva, zaniklo mu tím právo na bezplatný převod garáže. Majetkové právo podle stěžovatele může zaniknout jen způsobem stanoveným v zákoně nebo dohodnutým ve smlouvě. Zánikem Bytového družstva Praha 2 pouze zanikla možnost domáhat se vydání po tomto družstvu, právo na vydání garáže však zaniknout nemohlo. Bylo-li podle stěžovatele bytové družstvo rozděleno tak, že do jednoho nástupnického družstva přešla garáž, k níž bylo uplatněno právo na bezplatný převod, a současně do tohoto družstva nepřešlo členství žadatele, jedná se o zásah do jeho práva na ochranu majetku. Závěrem stěžovatel podotýká, že existuje řada obdobných případů, podaná ústavní stížnost tak přesahuje stěžovatelův vlastní zájem, pročež Ústavní soud žádá, aby jí věnoval adekvátní pozornost.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se napadená rozhodnutí opírají o chybná zjištění a právní závěry rozhodnutí soudů v jeho sporu s družstvem BD Krov o určení členství v družstvu, což dokládá právním rozborem prof. Pelikánové. Stěžovatel také poznamenává, že soudy ignorovaly judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se rozhodná skutečnost souběhu členství v družstvu a nájemního vztahu pro vznik nároku na převedení nebytového prostoru do vlastnictví člena družstva posuzuje podle vztahu člena k družstvu, u něhož podal žádost o bezplatný převod.
Ústavní soud se prvně zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to vzhledem k tomu, že napadenými usneseními bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelovy žaloby pouze v té části, v níž se domáhal, aby žalovaní podali řádné prohlášení vlastníků u příslušného katastrálního úřadu. O povinnosti žalovaného družstva uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu garáže doposud pravomocně rozhodnuto nebylo (o této části žaloby rozhodl Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem č. j. 52 Cm 207/2003-537 ze dne 16. 12. 2014, proti němuž podal stěžovatel odvolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto), přičemž právě tvrzený nárok na převod dané nemovitosti do vlastnictví stěžovatele představuje (s poukazem na čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) jádro argumentace projednávané ústavní stížnosti. I kdyby přitom Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014 by nadále zůstal nezměněn, a stěžovatel by tak svého skutečného cíle bez dalšího nedosáhl. Na druhou stranu jsou však napadená rozhodnutí ve vztahu k části stěžovatelovy žaloby rozhodnutími konečnými, pročež jejich přezkum v rámci řízení o ústavní stížnosti zásadně vyloučit nelze. Stěžovatel navíc nemohl čekat na konečná rozhodnutí o zbývající části žaloby, neboť by tím ve vztahu k nyní projednávaným rozhodnutím riskoval zmeškání lhůty ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V úvahu by připadalo i přerušení řízení o ústavní stížnosti [podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu], což by ovšem vedlo jen k dalšímu prodlužování sporu, vedeného již od roku 1998, stěžovatel by tím navíc byl nepřímo nucen opakovaně vyčerpat veškeré řádné i mimořádné opravné prostředky, čímž by jen narostly již tak nemalé náklady účastníků řízení, a to za situace, kdy se případná rozhodnutí o těchto opravných prostředcích budou s největší pravděpodobností odvíjet od nosných důvodů nyní napadených rozhodnutí. Po zvážení těchto okolností se proto Ústavní soud přiklonil k věcnému projednání ústavní stížnosti, a to včetně argumentace týkající se tvrzeného zásahu do stěžovatelových majetkových práv, byť si je vědom, že v případě zamítnutí zbylé části žaloby bude moci stěžovatel podat další ústavní stížnost.
Ústavní soud následně došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu.
Argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou rovin. Stěžovatel prvně brojí proti samotnému posouzení, že není členem žalovaného družstva, a předkládá argumenty, kterými zpochybňuje závěry v tomto směru učiněné nejen v nyní napadených rozhodnutích, nýbrž hlavně v řízení, jímž se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 13/03. Druhá část námitek je pak v podstatě alternativní, neboť v jejím rámci stěžovatel tvrdí, že mu nárok na převod garáže náleží bez ohledu na jeho členství v družstvu.
K prvnímu okruhu námitek Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že otázka stěžovatelova členství v žalovaném družstvu byla posouzena v rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 22 Cm 246/96-14 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 249/2001-104 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 277/2002-146, v nichž bylo konstatováno, že stěžovatel členem žalovaného družstva není. Ústavnímu soudu nepřísluší nyní s odstupem více než deseti let tento závěr zpochybňovat, nehledě na to, že jeho ústavní konformitu již potvrdil v usnesení sp. zn. III. ÚS 13/03, na něž lze pro úplnost odkázat. Rozhodování v rozporu s pravomocným rozhodnutím učiněným v jiném soudním řízení by ostatně mohlo vést k porušení principu právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a v konečném důsledku i k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (k otázce povinnosti soudů respektovat dřívější rozhodnutí srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004). K argumentům, že soudy zaměňují členskou schůzi se shromážděním delegátů, případně že se stěžovatel nemohl proti usnesení daného shromáždění bránit, neboť o něm nevěděl, lze navíc uvést, že je stěžovatel řádně a včas neuplatnil v dovolání, pročež ve vztahu k nim tento procesní prostředek řádně nevyčerpal (k možnosti podat proti předmětnému usnesení návrh na vyslovení neplatnosti stěžovatel pouze uvedl, že lhůta podle §242 obchodního zákoníku byla kratší, než jak konstatoval odvolací soud, což však není pro rozhodnutí soudů podstatné; některé argumenty stěžovatel uplatnil v doplnění dovolání podaném po lhůtě a bez právního zastoupení, Nejvyšší soud k nim tedy podle odůvodnění svého usnesení nemohl přihlížet, což stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje).
Pokud jde o druhý okruh námitek, Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, proč k vyhovění návrhu na uložení povinnosti žalovanému převést garáž na stěžovatele bylo nezbytné, aby stěžovatel splňoval zákonem stanovené podmínky (členství v družstvu a nájemní vztah k nemovitosti), a to v době rozhodnutí soudu o tomto návrhu. Dovolací soud v tomto směru odkázal na relevantní judikaturu, přičemž jeho závěry Ústavní soud považuje za přiléhavé a ústavně konformní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 202/01 ze dne 28. 11. 2002, v němž Ústavní soud stejný názor v obdobné věci z ústavněprávního hlediska akceptoval). Je pravda, že osoby splňující stanovené podmínky měly nárok na vydání předmětné nemovitosti. To však pouze po dobu, co tyto podmínky skutečně splňovaly, neboť daný nárok byl na jejich splnění vázán. Důsledkem konce nájemního vztahu či zániku členství v družstvu před uzavřením smlouvy o převodu proto byl i zánik nároku na převod dané nemovitosti do osobního vlastnictví, a to i za situace, kdy bylo o převod nemovitosti již požádáno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 216/99 ze dne 7. 12. 1999, včetně odlišného stanoviska soudkyně Ivany Janů). Stejně tak pokud se stěžovatel po zániku Bytového družstva Praha 2 nestal členem družstva, na které přešlo vlastnictví předmětné garáže, nesplňoval již zákonné podmínky k jejímu vydání, a obecné soudy tudíž nepochybily, pokud žalobu částečně zamítly. K zásahu do majetkových práv (nikoli nutně k jejich porušení) mohlo dojít pouze rozhodováním o stěžovatelově členství v družstvu, v jeho rámci se totiž rozhodovalo o členských právech a povinnostech, do nichž za splnění dalších podmínek náleželo i právo na bezplatný převod bytu či nebytového prostoru. Otázka členství v žalovaném družstvu však předmětem nyní napadených rozhodnutí nebyla.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu