ECLI:CZ:US:2015:4.US.3909.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3909/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. Z., právně zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 4 Tdo 903/2013-23, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 13 To 117/2013 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 1 T 61/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2013, a která ze zákonného hlediska splňuje všechny formální náležitosti, se stěžovatelka pro tvrzený zásah do jejích základních práv domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v její trestní věci.
2. Dne 1. 5. 2011 došlo na tobogánu v Aquaparku v Příbrami za přítomnosti stěžovatelky jako plavčice/obsluhy tobogánu k nehodě, při níž jeden z návštěvníků utrpěl vážná zranění dolních končetin. Stěžovatelka šla spustit tobogán, zatímco poškozený a jeho synové vstoupili do otevřené toboganové věže, a s přesvědčením, že je již v provozu, tobogán řádně sjeli. V té chvíli ještě nebyl v dojezdovém bazénku dostatek vody pro zabrzdění a poškozený tak utrpěl vážná zranění dolních končetin.
3. Obecné soudy vzaly za prokázané, že za provoz tobogánu a bezpečnost návštěvníků byla jako obsluha tobogánu odpovědna stěžovatelka, přičemž tyto povinnosti jí vyplývaly z pracovní smlouvy, ale také z relevantních právních předpisů (§415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Mezi základní povinnost při dozorování nad bezpečným chodem tobogánu dle obecných soudů již z povahy věci patří povinnost zajistit dostatečné množství vody v dojezdovém bazénku a neumožnit vstup do věže tobogánu do doby, než je tento bazén naplněn. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka porušila tyto své povinnosti ve formě vědomé nedbalosti, neboť si musela být vědoma možných následků v případě, že tobogán nechá bez dozoru a nekontroluje stav vody, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že žádnou škodu nezpůsobí. V důsledku tohoto jednání ji soudy shledaly trestně odpovědnou za způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného a odsoudily ji dle §147 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podmíněně na zkušební dobu v trvání 2 let k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování výslechy dalších svědků byly zamítnuty jako nadbytečné, neboť navržení svědci nebyli přítomni nehodě a skutkový stav byl již dle názoru soudů dostatečně zjištěn.
4. Stěžovatelka brojila proti výše uvedeným závěrům dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Zpochybňovala především prokázání zavinění ve vztahu k porušení důležité povinnosti vyplývající jí z jejího zaměstnání.
5. Nejvyšší soud nicméně potvrdil rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolání stěžovatelky odmítl. Poukázal na to, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se dopustí ten, kdo porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání nebo povolání nebo uloženou mu podle zákona a jinému přitom i z pouhé nevědomé nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Námitku absence zavinění vyvrátil odkazem na argumentaci samotné stěžovatelky, z níž plyne, že si byla vědoma všech nedostatků majících vliv na výkon jejích pracovních povinností týkajících se bezpečného sjezdu tobogánu. Ve zbytku odkázal na odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, které se již se stěžovatelčinými námitkami řádně vypořádaly.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů zejména pro jejich nesprávné zjištění skutkové stavu, kdy nezohlednily se stejnou důkladností tvrzení všech účastníků a neprovedly jí navržené důkazy a následně nesprávně právně posoudily daný skutek. V důsledku těchto pochybení mělo dojít k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Úvodem je třeba připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový není povolán k instančnímu přezkumu celkové zákonnosti či věcné správnosti jimi vydaných rozhodnutí.
9. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Z ní plyne, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy a v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Je na obecných soudech, aby zhodnotily, zda jimi provedené důkazy umožňují s praktickou jistotou učinit závěr o existenci relevantních skutkových okolností, tj. zdali neexistují důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nalézací soud neprovedl všechny potřebné důkazy, a navíc při jejich hodnocení porušil princip rovnosti stran trestního řízení. Další její námitky směřují ke zjištěným skutečnostem a právní kvalifikaci skutku, kdy především zpochybňuje prokázání zavinění. Námitky stěžovatelky nejsou svým obsahem ničím jiným než pokračující polemikou se závěry obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy a skutkové závěry z nich dovozené dostatečně zdůvodnily. Totéž lze vztáhnout i na posouzení otázky zavinění, kterou se soudy všech instancí podrobně věnovaly. Závěry obecných soudů přitom tvoří logicky uzavřený celek, který nenechává prostor pro důvodné pochybnosti. Pokud se týče neprovedení všech důkazních návrhů, lze konstatovat, že obecné soudy odmítnutí stěžovatelčiných důkazních návrhů akceptovatelným způsobem odůvodnily. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že navrhované výslechy svědků především nebyly s to zvrátit závěr, k němuž obecné soudy ve shodě dospěly, a sice že základní povinností osoby odpovědné za bezpečnost tobogánu je povinnost zajistit dostatečné množství vody v dojezdovém bazénku a neumožnit sjezd do doby, než je tento bazén naplněn, aniž by tato povinnost musela být v pracovní smlouvě takto explicitně vyjádřena. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci nezjistil žádné extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, a tudíž ani pro svůj kasační zásah.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu