ECLI:CZ:US:2015:4.US.3928.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3928/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Obce Strýčice, se sídlem Strýčice 10, zastoupené Bohumírem Miesbauerem, právně zastoupené JUDr. Romanou Milfortovou, advokátkou se sídlem Praha, Těšnov 1/1059, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 9. 10. 2014 č. j. MV-60233-9/VS-2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím ministr vnitra zamítl rozklad stěžovatelky proti usnesení ministra vnitra ze dne 9. 7. 2014 č. j. MV-60233-4/VS-2014, kterým byl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, odložen návrh stěžovatelky na zahájení řízení o vydání rozhodnutí ve věci územního členění státu. Ministr vnitra rozklad stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že za současného stavu legislativy nelze provést změnu hranic obcí bez jejich vzájemné dohody a Ministerstvo vnitra tak nemá možnost rozhodnout věc ve správním řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jako samostatná obec Strýčice ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), existuje ode dne 24. 11. 1990, tj. ode dne konání prvních voleb do obecního zastupitelstva. Jako obec stěžovatelka přitom nemá vlastní území, neboť z hlediska územního základu je součástí katastrálního území Radošovice, které je územním základem sousední obce Radošovice. Mezi stěžovatelkou a obcí Radošovice byl dlouhodobě veden spor o vymezení samostatného katastrálního území Strýčice, které by tvořilo územní základ stěžovatelky a na kterém by ležela obec Strýčice. Vzhledem k bezvýsledným snahám stěžovatelky o vyřešení uvedeného sporu podala stěžovatelka návrh na zahájení řízení o vydání rozhodnutí ve věci územního členění státu.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry ministra vnitra uvedenými v napadeném rozhodnutí. Uvádí především, že vzhledem k tomu, že z hlediska územního základu je "součástí" obce Radošovice, je významnou měrou omezena při výkonu svých práv územně samosprávného celku. Daný nežádoucí stav je podle stěžovatelky v rozporu s čl. 8, čl. 99 a čl. 100 Ústavy. Tvrdí dále, že jakýkoli odklon od principu územní samosprávy vede k ústavně nepřípustné změně ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka argumentuje též porušením čl. 1 odst. 2 Ústavy z hlediska závazků plynoucích pro Českou republiku z Evropské charty místní samosprávy.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná a dospěl k závěru, že tomu tak není.
V textu ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v dané věci podala též správní žalobu. Vzhledem k obavě, že příslušný správní soud shledá, že napadené rozhodnutí nenaplňuje podmínky §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podává stěžovatelka z procesní opatrnosti též ústavní stížnost.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou totiž vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Především ostatní soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve nedojde-li ke zjednání nápravy v jejich rámci, je možné se domáhat ochrany poskytované Ústavním soudem v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
V projednávané věci stěžovatelka využila možnost podat proti rozhodnutí ministra vnitra napadenému touto ústavní stížností ještě správní žalobu. Tato situace Ústavnímu soudu brání zabývat se obsahem ústavní stížnosti, a to do doby, než bude o správní žalobě (a zpravidla i o kasační stížnosti) stěžovatelky rozhodnuto. V tuto chvíli je nutné hodnotit ústavní stížnost jako předčasnou, a tudíž nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj