ECLI:CZ:US:2015:4.US.46.15.1
sp. zn. IV. ÚS 46/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kudely, zastoupeného JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem se sídlem v Jindřichově 476, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 546/2014-68 ze dne 10. listopadu 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím i další podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého základního práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, č. j. 15 C 166/2013-26 ze dne 24. března 2014 byla co do částky 27 030 Kč zamítnuta žaloba, jíž se vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem domáhala po stěžovateli zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím od 23. března 2013 do zaplacení, a to z titulu zaplacené kupní ceny za automobil, k jehož prodeji nakonec nedošlo. Stěžovatel v řízení před okresním soudem úspěšně vznesl námitku započtení ohledně částky 27 030 Kč.
K odvolání vedlejší účastnice rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 27 030 Kč s příslušenstvím a náklady řízení před odvolacím soudem a soudem prvního stupně. Odvolací soud na základě shodného tvrzení účastníků řízení dospěl k závěru, že jmenovaní spolu uzavřeli smlouvu o výpůjčce a že vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku 30 000 Kč jako kupní cenu za automobil, přičemž k uzavření kupní smlouvy následně nedošlo. V rámci výpůjčky vedlejší účastnice používala osobní automobil ve stěžovatelově vlastnictví. Poté, co vedlejší účastnice zaparkovala automobil na nehlídaném parkovišti před krnovským nádražím a odjela na několikadenní služební cestu, došlo k jeho poškození; Policie ČR věc odložila pro nezjištění osoby pachatele přestupku. Podle krajského soudu vedlejší účastnice neporušila tím, že automobil nechala po dobu několika dnů zaparkovaný na veřejném parkovišti, žádnou svou povinnost ze smlouvy o půjčce ani obecnou prevenční povinnost danou §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Započtení provedené stěžovatelem tak dle krajského soudu bylo neoprávněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že krajský soud na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k nesprávným právním závěrům. Chybnou interpretací ustanovení §659 a násl. občanského zákoníku měl krajský soud podle stěžovatele popřít rovnost stran smlouvy o půjčce a zvýhodnit vedlejší účastnici před stěžovatelem. Odpovědnost vedlejší účastnice za škodu vzniklou na automobilu v jeho vlastnictví je podle stěžovatelova názoru objektivní odpovědností ve smyslu §421 občanského zákoníku. Nesprávným výkladem relevantní právní úpravy krajský soud porušil stěžovatelovo právo vlastnit a užívat majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. neposkytl mu soudní ochranu, a proto stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám o nesprávném právním posouzení věci. Přestože si je vědom toho, že v odborné literatuře se objevují i názory podporující stěžovatelovo stanovisko o objektivní povaze odpovědnosti vypůjčitele za poškození či zničení vypůjčené věci (přehledně srov. např. VLČEK, K. Vliv římského práva na současný občanský zákoník - přechod rizik ve smluvním právu. [online] Dostupné na http://www.bulletin-advokacie.cz/vliv-rimskeho-prava-na-soucasny-obcansky-zakonik-prechod-rizik-ve-smluvnim-pravu?browser=full), nemá Ústavní soud závěru, že odpovědnost vedlejší účastnice za škodu na vozidle je odpovědností subjektivní, a proto bylo třeba zkoumat, zda v souladu s §420 občanského zákoníku vedlejší účastnice porušila nějakou svou právní povinnost, co vytknout. Rovněž závěr, že zaparkování automobilu na veřejném parkovišti, tedy na místě k tomu určeném, nepředstavuje porušení povinností kladených na vedlejší účastnici ustanovením §661 odst. 1 občanského zákoníku ani porušení obecné prevenční povinnosti zakotvené v §415 občanského zákoníku, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Rozhodnutí krajského soudu je sice poměrně stručně, ale náležitě odůvodněno, a jeho závěry podporuje i odborná literatura a judikatura (viz např. ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1862; FIALA, J. - KINDL, F. Občanský zákoník: komentář. Díl 2, §488 - 880. Praha: Wolters Kluwer, 2009; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001 ze dne 25. května 2003), nelze je tedy považovat za projev nepřípustné svévole či výsledek extrémního interpretačního excesu. Stěžovatelovy námitky představují pouze pokračující polemiku s právním posouzením věci a staví Ústavní soud do role další instance, která mu však, jak Ústavní soud vysvětlil výše, nepřísluší.
Stěžovateli se porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek nezdařilo prokázat, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu