ECLI:CZ:US:2015:4.US.61.15.1
sp. zn. IV. ÚS 61/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Moidla, zastoupeného Mgr. Ivou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 558/2012-55 ze dne 17. ledna 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1731/2013-101 ze dne 22. října 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 57 C 93/2012-34 ze dne 12. 9. 2012 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal popření otcovství ke svému zletilému synovi. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem podaná žaloba není po právu a byla podána po uplynutí lhůty stanovené §57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 3. 1983, resp. ve znění účinném od 20. 3. 2012 do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o rodině"), přičemž ve stěžovatelově věci není důvod postupovat ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (publikovaném pod č. 244/2010 Sb., N 139/58 SbNU 141) a propadnou subjektivní šestiměsíční lhůtu neaplikovat. Podle obvodního soudu se stěžovatel informace o skutečnostech svědčících proti jeho otcovství dozvěděl již v srpnu 1965 (bezprostředně po narození syna), resp. v roce 1969, aniž by byl učinil kroky vedoucí k popření svého otcovství. Stěžovatel podle obvodního soudu rovněž neuvedl žádnou skutečnost, která by vylučovala jeho otcovství.
Ke stěžovatelovu odvolání městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
Stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho výše uvedených základních práv. Dokazování v jeho věci bylo nedostatečné - stěžovatel navrhoval důkaz testem DNA, případně přibráním znalce z oboru hematologie, čemuž však obecné soudy nevyhověly. Obecné soudy dle stěžovatele nesprávně zjistily skutkový stav a na jeho základě věc nesprávně právně posoudily. Usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné; stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že ve svém dovolání nevymezil důvody přípustnosti, a vytýká Nejvyššímu soudu, že o dovolání nerozhodl v šestiměsíční lhůtě stanovené §243c odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel konečně tvrdil, že obecné soudy v jeho věci ignorovaly výše uvedený nález Ústavního soudu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Městský soud stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč jeho žaloba nebyla úspěšná a proč se měl popření otcovství domáhat již v roce 1965, resp. 1969 ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 a 58 odst. 1 zákona o rodině v tehdy platném znění. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že městský soud se v napadeném rozsudku nevěnoval možnosti ve smyslu výše uvedeného nálezu neaplikovat lhůtu dle §58 odst. 1 zákona o rodině, zároveň ovšem není pravdivé tvrzení, že obecné soudy v jeho věci zmíněný nález ignorovaly - z protokolu z jednání před soudem prvního stupně jakož i z jeho rozsudku, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že účastníci byli seznámeni s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a II. ÚS 405/09 a s jejich dopadem na danou věc. Ústavní soud k tomu dodává, že považuje za ústavně konformní závěr městského soudu o nemožnosti stěžovatele domáhat se popření otcovství po téměř 47 letech od narození syna.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná druhý zmiňovaný nález (sp. zn. II. ÚS 405/09), z něhož vyplývá nejen povinnost obecných soudů při posuzování návrhu na popření otcovství po uplynutí lhůty dle §57 odst. 1 zákona o rodině vážit, zda zájem právního otce převáží nad zájmy dítěte a matky, ale rovněž kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství. Jak Ústavní soud vyslovil v uvedeném nálezu, pokud se právní, nikoliv biologický, otec dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství a rozhodne se pro akceptaci svého právního otcovství, nelze dál v samotné absenci jeho biologického otcovství spatřovat dostatečný ústavně relevantní zájem pro jeho popření v budoucnu. Podle Ústavního soudu k totožné situaci došlo i ve stěžovatelově věci - jak stěžovatel sám uvedl v průběhu řízení před obvodním soudem a částečně i v odvolání proti rozsudku obvodního soudu, již v okamžiku synova narození si byl vědom toho, že z časového hlediska nesouhlasí jeho narození a předpokládané početí. Stěžovatel rovněž připustil, že o tom, že nemusí být biologickým otcem syna, poprvé slyšel nejpozději v roce 1969. Konečně stěžovatel sám k výzvě obvodního soudu uvedl, že jeho zájem na popření otcovství spočívá "v nápravě rodinných vztahů pro případ budoucího a následného dědického řízení k rodinnému domu." Všechny tyto skutečnosti obvodní soud a městský soud zahrnuly do svých úvah a věc posuzovaly ve světle výše uvedených nálezů Ústavního soudu. Závěry těchto soudů považuje Ústavní soud za výsledek nezávislého soudního rozhodování a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout.
Ústavní soud rovněž nemá výhrady proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost. Dovolací soud v napadeném usnesení stručně, ale srozumitelně vysvětlil, v čem spočívají nedostatky stěžovatelova dovolání mající za následek jeho nepřípustnost. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že Nejvyšší soud neprojednal jeho dovolání ve lhůtě předvídané §243c odst. 1 o. s. ř., zároveň je nutno podotknout, že stanovená šestiměsíční lhůta je lhůtou pořádkovou a její nedodržení s sebou nenese žádné právní následky. Ani stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nemají ústavněprávní relevanci.
Stěžovateli se porušení jeho ústavně zaručených práv nezdařilo prokázat, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu