ECLI:CZ:US:2015:4.US.664.15.2
sp. zn. IV. ÚS 664/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. S., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa (ve spojení věci dříve samostatně vedené pod sp. zn. II. ÚS 850/15, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem U hrušky 63/8, 150 00 Praha 5), proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 52 Tm 3/2012-1970 ze dne 29. 7. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 16/2013 ze dne 24. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1208/2014-59 ze dne 26. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") ve spojení §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud současně rozhodl o vině a trestu spoluobviněných.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze, v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušil ohledně stěžovatele a mladistvého Dana K. (jedná se o pseudonym) z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. v celém rozsahu a ohledně obviněného V. H. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) téhož zákona, za což jej podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; současně rozhodl o trestu obviněného V. H. při nezměněném výroku o vině. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně mladistvého Dana K. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Konečně dle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce směřující proti výrokům napadeného rozsudku ve vztahu k obviněným J. Ž. a mladistvého Jana P. (jedná se o pseudonym), jakož i odvolání stěžovatele a dále obviněných V. H., J. Ž. a mladistvého Jana P. se o pseudonym) zamítnuta. Proti tomuto rozsudku následně podali stěžovatel a další obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavními stížnostmi, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, že do baru měl přijít sám, jako poslední, a to již poté, co začalo docházet k napadání přítomných osob. Stěžovatel uvedl, že nic v rukách neměl, po celou dobu konfliktu, který trval jen pár desítek sekund, přišel do kontaktu pouze s poškozeným Liborem A. (jedná se o pseudonym) a to až poté, co ten byl napaden obviněnými Janem P. a J. Ž., kdy na jeho následnou výzvu ostatní odsouzení napadání ukončili. Dle stěžovatele nebylo zjištěno, že by všichni do baru vnikli po předchozí domluvě, což pokládá ze strany obecných soudů za pouhou ničím nepodloženou domněnku. Není tedy dle něj ani prokázán úmysl pomstít se za předchozí fyzické napadení Dana K. Stěžovatel dále namítl, že soudy neprovedly důkaz kamerovými záznamy z míst před barem, z nichž by bylo možno jednoznačně zjistit, zda je pravdivé jeho tvrzení, že se na místě ocitl pouze náhodně a k žádné domluvě mezi obviněnými nedošlo, takže skutečně nevěděl, o co jde, domníval se, že došlo k nějakému napadení ze strany skinů, kdy k takovým konfliktům právě v Novém Boru docházelo velmi často. V dalším stěžovatel napadeným rozhodnutím vytkl, že trpí dalšími vážnými vadami, zejména se obecné soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí, přičemž vznikají důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v části rozhodnutí, která se týkají jeho osoby. Nevycházejí prý z provedených důkazů, ale v řadě případů z nepodložených domněnek, spekulací a fabulací. Provedené důkazy přitom hodnotí účelově a jednostranně pouze v jeho neprospěch. Konečně poukázal na skutečnost, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, aniž by byl provedl jakékoliv dokazování, převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ovšem změnil právní kvalifikaci jednání a uznal jej vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy, kdy uložený trest odnětí svobody v trvání 15 let je nepoměrně vyšší, než mu byl uložen nalézacím soudem. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavních stížnostech blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel proti rozhodnutím trestních soudů podal postupně dvě ústavní stížnosti, zaevidované pod sp. zn. IV. ÚS 664/15 a II. ÚS 850/15. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. IV. ÚS 664/15-12, spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, neboť se týkají téhož stěžovatele a směřují proti totožnému rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele. K tomu je třeba poznamenat, že z obsahu plné moci udělené v záhlaví jmenovanému advokátovi Ústavní soud dospěl k závěru, že si stěžovatel pro řízení před Ústavním soudem zvolil nového právního zástupce, a tím současně i vypověděl plnou moc dosavadní právní zástupkyni ve smyslu §28 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu, neboť zastoupení téhož účastníka více advokáty je v řízeních o ústavních stížnostech vyloučeno (§29 věta druhá zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy (vlastní tvrzení o tom, jak se skutkový děj odehrál apod.), sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měla fyzická napadení odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích. Nalézací i odvolací soud poukázaly na rozpory ve výpovědích stěžovatele i dalších obviněných ve vztahu k provedeným důkazům, logicky a přesvědčivě odůvodnily, jaké důvody je vedly k závěru o tom, že se stěžovatel i další spoluobvinění vytýkaného skutku dopustili (srov. str. 32 až 38 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 a násl. rozsudku soudu odvolacího).
Pokud jde o námitku týkající se údajného neprokázání úmyslu stěžovatele (a dalších) pomstít se za předchozí fyzické napadení Dana K., neboť do baru nepřišel současně s ostatními útočníky, nemaje zbraň, nelze jí přisvědčit. Již soud prvního stupně tento argument obhajoby vyvrátil, když poukázal na to, že minimálně tři svědci nezávisle na sobě vypověděli, že všichni útočníci přišli společně (str. 34). Odvolací soud pak v této spojitosti vyzdvihl, že z popisu obrazových záznamů z kamer monitorujících veřejné prostranství v okolí baru sice plyne, že stěžovatel do baru nepřišel současně s ostatními útočníky, ale bezprostředně na to (str. 12). Tento dílčí deficit, kterého si všiml též Nejvyšší soud (srov. str. 14), však nemohl ničeho změnit na prokázání úmyslu stěžovatele, neboť, jak poznamenal odvolací soud, bylo prokázáno, že se do útoku aktivně zapojil a svým dalším jednáním vyjadřoval srozumění s povahou i způsobem útoku ze strany ostatních obviněných. K tomu vrchní soud doplnil, že společné jednání ve smyslu §23 trestního zákoníku nevyžaduje předchozí verbální domluvu všech osob, které se na něm podílejí, postačuje konkludentní jednání, z něhož je patrno, že tyto osoby svým jednáním realizují společný záměr (str. 12). Z tohoto úhlu pohledu pak není zcela exaktní zjištění příchodu stěžovatele do baru jakkoli významné, neboť úmysl jednoznačně prokázán byl, přičemž zjištění konkrétního motivu (pohnutky) má svůj význam primárně při ukládání trestní sankce (jako polehčující či naopak přitěžující okolnost - srov. str. 14 napadeného rozsudku vrchního soudu, kde je tato problematika v relaci k dané trestní věci šířeji rozebrána). K tomu je třeba doplnit podstatný právní závěr Nejvyššího soudu plynoucí z jeho judikatury, že u trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (str. 16). Dovolací soud též podrobně vypořádal námitky týkající se právě úmyslu, resp. úmyslného společného jednání, na které lze v podrobnostech odkázat (str. 16 - 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nemá, co by k nim dodal.
Žádné pochybení obecných soudů nelze spatřovat ani v procesní rovině. Námitka tzv. opomenutých důkazů v podobě neprovedení důkazu přehráním záznamů kamer městské policie snímajících přilehlé ulice je lichá. Nalézací soud v dostatečném rozsahu a bez jakýchkoli rozporů či nejasností vyložil, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl, a sice proto, že nebylo lze přesně identifikovat pohyb konkrétních osob (což nalézací soud podrobně vyložil na str. 32 svého rozsudku), nadto příchod obviněných do baru byl prokázán vedle dalších kamerových záznamů též svědeckými výpověďmi, bylo by se tedy jednalo současně o nadbytečný důkaz. K této námitce se dále blíže vyjádřil též Nejvyšší soud (str. 14), přičemž jeho zdůvodnění není ve světle výše řečeného co vytknout.
Pokud pak jde o výhrady, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci, pročež vznikají důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, když soudy nevycházejí z provedených důkazů, ale v řadě případů z "nepodložených domněnek, spekulací a fabulací", i ty je třeba odmítnout. Z rozhodnutí soudů všech stupňů je zcela zřejmé, že se argumenty obhajoby zabývaly, stěžovateli (i dalším obviněným) a jejich obhájcům byla dána možnost se k prováděným důkazům vyjadřovat, přičemž zejména odvolací soud nedal ve všech ohledech za pravdu obžalobě, odvolání příslušného státního zástupce zčásti jako nedůvodné zamítl, když se neztotožnil ani s jeho argumentací stran zavrženíhodné pohnutky, ani s jeho odvolací námitkou, že jednání se všichni obžalovaní dopustili s rozmyslem, resp. po předchozím uvážení (str. 14 - 15). Rozhodně tedy nelze dospět k závěru, že by obecné soudy hodnotily důkazy účelově a jednostranně pouze v neprospěch stěžovatele a dalších obviněných; obdobně pak odvolací soud nevyhověl ani návrhu státního zástupce na zpřísnění trestního opatření u jednoho z mladistvých obviněných, neboť takový požadavek neměl oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Taková precizní selekce odvolací argumentace státního zástupce v žádném případě nesvědčí o zaujatosti, stranném posuzování trestní věci stěžovatele i zbylých obviněných. Naopak je třeba vyzdvihnout pečlivá odůvodnění soudních rozhodnutí, a to téměř ve všech ohledech.
Konečně ani námitku stěžovatele o změně právní kvalifikace skutku odvolacím soudem bez provedení dokazování při nezměněném skutkovém základu a nad rámec návrhu intervenující vrchní státní zástupkyně Ústavní soud nepřijal. Touto námitkou se již zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení a patřičným způsobem ji vypořádal. V této souvislosti je zapotřebí opakovaně zdůraznit, že odvolací soud rozhodoval o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, přičemž ve vztahu ke stěžovateli státní zástupce brojil jak co do výroku o vině, tak i co do výroku o trestu. Intervenující vrchní státní zástupkyně při veřejném zasedání u odvolacího soudu pak na toto odvolání odkázala a doplnila, že správně mělo být jednání obviněného A. S. kvalifikováno jako zločin vraždy (resp. jeho pokus) podle §140 odst. 1 a odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Podle §259 odst. 5 písm. b) tr. ř. platí, že odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v odvoláním dotčeném rozsudku uznat vinným soud prvé stolice. Tato podmínka však byla splněna, neboť jednak krajským soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud zcela jako správný převzal, umožňoval již v době rozhodování krajského soudu uznat stěžovatele vinným takovým trestným činem (tudíž vrchní soud ani nemusil opakovat dokazování, resp. je dle §259 odst. 3 tr. ř. doplnit nebo změnit), jednak, což je pro dodržení zmíněné podmínky ještě důležitější, obžaloba byla na stěžovatele podána pro pokus zločinu vraždy dle §21 odst. 1, §140 odst. 1 a odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 1312 - 1340). Samotná změna v aplikaci přitěžující okolnosti, jak správně Nejvyšší soud vyzdvihl (str. 14 - 15), nemohla mít z tohoto hlediska žádný vliv, poněvadž nedochází ke změně kvalifikované skutkové podstaty, nýbrž pouze ke změně přitěžující okolnosti v rámci téže skutkové podstaty dle §140 odst. 3 tr. zákoníku.
Lze tudíž uzavřít, že obecné soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu tak není dán. Ústavní soud tudíž odmítl spojené ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. září 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu