ECLI:CZ:US:2015:4.US.730.15.1
sp. zn. IV. ÚS 730/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Pavlíka, zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Brunclík & Štefánik se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 59/2014 ze dne 6. 1. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 8/2013 ze dne 15. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 8, čl. 14, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel a další obžalovaní jsou trestně stíháni pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 0 Nt 1213/2012 ze dne 4. 8. 2012 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel následně několikrát neúspěšně požádal o propuštění z vazby. Usnesením sp. zn. 43 T 8/2013 ze dne 22. 7. 2013 Městský soud v Praze rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč nabídnuté stěžovatelovou družkou a stěžovateli dle §73a odst. 3 trestního řádu uložil omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. V návaznosti na to Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2013 rozhodl o přijetí peněžité záruky a stěžovatelova písemného slibu coby náhrady za vazbu a stěžovatele propustil z vazby. Stěžovatel několikrát požádal o zrušení uloženého zákazu vycestování do zahraničí, a to postupně podáními ze dne 11. 9. 2013, 27. 1. 2014 a 19. 8. 2014. Ve své poslední žádosti o zrušení zákazu vycestování do zahraničí (ze dne 19. 8. 2014) stěžovatel uvedl, že z dokazování dosud provedeného v hlavním líčení dosud nevyplynula možná trestní odpovědnost stěžovatele za jednání, pro něž je trestně stíhán, a navíc ve skutkově i právně totožné věci vedené u Okresního soudu v Havířově byla shodná právní otázka odpovědnosti statutárního zástupce mandatáře vyhodnocena zcela opačně, než je tomu v případě stěžovatele. Podle stěžovatele tak dosud nebyla prokázána jak objektivní, tak subjektivní stránka daného skutku. Napadeným usnesením městský soud stěžovatelovu žádost zamítl. Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta napadeným usnesením vrchního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - tvrdil, že u něj nejsou dány důvody útěkové ani tzv. předstižné vazby coby prerekvizity omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Napadené usnesení vrchního soudu je podle stěžovatele nedostatečně odůvodněné, neboť odkazuje na předchozí rozhodnutí o stížnosti proti druhému zamítavému usnesení městského soudu. Vrchní soud měl podle stěžovatele rovněž porušit princip presumpce neviny, když v napadeném usnesení hodnotil dosavadní průběh trestního řízení ve stěžovatelův neprospěch. Stěžovateli také zákaz vycestování brání v účinné realizaci práva na obhajobu, neboť stíhaný skutek vyplývá z existence mandátního vztahu mezi subjekty sídlícími v různých státech a stěžovatel v důsledku zákazu vycestování do zahraničí nemá možnost obstarat důkazy svědčící o jeho nevinně. Stěžovatel konečně namítal, že přetrvávající zákaz vycestování do zahraničí nepřiměřeně omezuje jeho svobodu pohybu a pobytu.
Ústavní soud prostudoval příslušnou část spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 8/2013, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakož i řízení před soudy obou stupňů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
V dané věci se obecné soudy stěžovatelovou žádostí, resp. stížností (v případě vrchního soudu), řádně zabývaly. Je pravda, že napadené usnesení městského soudu je co do vlastního posouzení žádosti stručnější, nicméně městský soud se podrobně vypořádal s námitkou o odlišném právním posouzení odpovědnosti statutárního zástupce mandatáře a rovněž stěžovateli vysvětlil, proč je tvrzení o absenci prokázání objektivní a subjektivní stránky vytýkaného jednání (nota bene ve fázi, v níž se trestní řízení v době podání žádosti o zrušení zákazu vycestování do zahraničí nacházelo) předčasné. Ústavní soud neshledal relevantní ani stěžovatelovu námitku o bránění v realizaci práva na obhajobu - jak ověřil ze spisu Městského soudu sp. zn. 43 T 8/2013, Městský soud ke stěžovatelovu návrhu postupem podle §111a trestního řádu nařídil výslech navrhovaných svědků - občanů cizích států - prostřednictvím videokonferenčního zařízení a k tomu přibral i tlumočníka, čímž stěžovateli umožnil provedení důkazů podporujících jeho nevinu.
Rovněž usnesení vrchního soudu nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Hlavní stěžovatelova námitka proti napadenému usnesení spočívala v tvrzení, že vrchní soud u stěžovatele konstatoval přetrvávající existenci tzv. předstižného důvodu ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu, aniž by byl řádně vysvětlil, jakou konkrétní trestnou činnost měl stěžovatel páchat. Sám vrchní soud se přitom vůči této námitce v napadeném usnesení ohradil a vysvětlil, z jakých skutečností a jednání stěžovatele podle jeho názoru vyplývá důvodná obava z opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán; existenci důvodné obavy přitom nelze zaměňovat s tvrzením o skutečném páchání trestné činnosti, což vrchní soud ostatně ani neučinil. Ani odkaz na ústavní stížností napadené usnesení městského soudu, resp. rozhodnutí vrchního soudu o předchozí stížnosti stěžovatele vůči usnesení městského soudu nelze považovat za projev nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal také porušení svého práva na osobní svobodu, a to držením ve vazbě bez zákonného důvodu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností nebyla rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby napadnuta, a zejména k tomu, že stěžovatel byl z vazby propuštěn již dne 25. 7. 2013, se Ústavní soud touto námitkou nezabýval. Důvodnou konečně Ústavní soud neshledal ani stěžovatelovu námitku o porušení jeho svobody pohybu a pobytu garantované čl. 14 Listiny, neboť na rozdíl od stěžovatele se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy při rozhodování o propuštění stěžovatele z vazby všechna opatření nahrazující vazbu pečlivě zvážily. Stěžovatel navíc v zákazu spatřuje i porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu, k jejichž porušení však podle Ústavního soudu v dané věci nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli se porušení jeho výše uvedených ústavně zaručených práv nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu