ECLI:CZ:US:2015:4.US.774.15.1
sp. zn. IV. ÚS 774/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Hlavní město Praha, Mariánské náměstí 2, Praha 1, právně zastoupené advokátem JUDr. Janem Mikšem, Na Slupi 15, Praha 2, za vedlejšího účastenství (1) PhDr. Jiřího Říhy, (2) Franze Rihy a (3) Thomase Rihy, proti výroku I. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 6 C 93/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. 20 Co 518/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2812/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala mimo jiné určení vlastnického práva k pozemku p. č. X o výměře 359 m2, který je evidován Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. Y pro k. ú. Vršovice, obec Praha. Předmětný pozemek byl vydán otci vedlejšího účastníka č. 1 na základě dohody o vydání ze dne 9. 9. 1993 a následně převeden do jeho vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 1. 10. 1993, avšak tyto smlouvy jsou absolutně neplatné. Vedlejší účastník č. 1 ani jeho otec přitom nemohli být v dobré víře, že se na základě těchto dohod stali vlastníky předmětného pozemku a předmětný pozemek vydrželi.
Obvodní soud pro Prahu 10 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl ve výroku I. tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a ve výroku V. vedlejšímu účastníkovi č. 1 přiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že předmětný pozemek byl sice vydán otci vedlejšího účastníka č. 1 na základně absolutně neplatné dohody o vydání ze dne 9. 9. 1993 a následně převeden do vlastnictví vedlejšího účastníka č. 1 na základě absolutně neplatné darovací smlouvy ze dne 1. 10. 1993, ale oba jmenovaní byli v dobré víře, že se na základě těchto dohod stali vlastníky sporného pozemku a vedlejší účastník č. 1 tento pozemek vydržel.
Dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, neboť tato podle něj neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti ústavní stížnosti. S tímto odůvodněním však stěžovatelka nesouhlasí, neboť z jejího dovolání je zcela zřejmé, že jeho předmětem bylo právní posouzení možnosti vydržení předmětného pozemku vedlejším účastníkem č. 1., a to jak z hlediska existence jeho dobré víry a dobré víry jeho otce, tak z hlediska existence jejich držby předmětného pozemku. V souvislosti s dobrou vírou stěžovatelka poukázala na skutečnost, že tato byla zpochybněna nejpozději doručením dopisu Ministerstva financí ze dne 17. 11. 1992. Vedlejší účastník č. 1 a ani jeho otec nemohli mít v držbě pozemek jako celek, neboť jeho převážná část byla - jakožto veřejné prostranství - udržována od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Městskou částí Praha 10. Zaplacení daně z nemovitosti vedlejší účastník č. 1 prokázal jen pro rok 2013. Za příhodné pak považuje stěžovatelka srovnání judikatury dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 490/2001, sp. zn. 22 Cdo 3315/2009 a sp. zn. 22 Cdo 1330/2006. Podle náhledu stěžovatelky tak bylo z jejího dovolání zcela zřejmé, od které rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil.
V souvislosti s posuzováním skutkových závěrů dovolacím soudem odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, podle něhož uplatnění skutkové otázky před dovolacím soudem nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání. Je na uvážení dovolacího soudu, zda bude takové dovolání považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne. Podle stěžovatelky se posouzení otázky držby pozemku nepochybně promítá do jejich základních práv, a proto zakládá přípustnost dovolání.
Stran dobré víry vedlejšího účastníka č. 1, příp. jeho otce, stěžovatelka upozornila na výše zmíněný dopis Ministerstva financí, v němž jim bylo sděleno, že sporný pozemek byl vydán na základě zákona č. 87/1991 Sb., jehož působnost v dané věci nebyla vůbec dána a otec vedlejšího účastníka č. 1 tak nebyl oprávněnou osobou po původním vlastníku Františku Říhovi. Touto osobou byla naopak jeho dosud žijící manželka Anneliese Riha, jakožto dědic ze závěti, popř. jeho děti a manželka, Franz, Thomas a Anneliese Rihovi, kteří však restituční nárok neuplatnili. Podle názoru stěžovatelky musely tyto zjevné důvody absolutní neplatnosti předmětné dohody o vydání nutně vyloučit dobrou víru jak vedlejšího účastníka č. 1, tak i jeho otce.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s názorem obecných soudů, podle nichž je třeba poskytnout ochranu vlastnickému právu "dalších nabyvatelů", na které bylo vlastnictví předmětného pozemku převedeno státem či následně dalšími subjekty po uplynutí lhůty, v níž obec měla učinit příslušný návrh na zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr, obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2876/12, se vztahuje jen na nabyvatele v dobré víře. Tato je však v daném případě u vedlejšího účastníka č. 1 a jeho otce zcela vyloučena.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Protokolu k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto považovaly při řešení předmětného případu za rozhodnou především otázku vydržení, resp. to, zda byl vedlejší účastník č. 1, případně jeho otec, vzhledem ke všem okolnostem případu v dobré víře při držbě sporného pozemku. Následně přitom dospěly k závěru, že převod sporné nemovitosti na vedlejšího účastníka č. 1, resp. jeho otce sice postrádá zákonný podklad, nicméně vzhledem k tomu, že od vydání nemovitosti uplynulo 22 let, mají za to, že došlo k vydržení.
Stěžovatelka ve svém návrhu přednesla řadu argumentů, jimiž se snažila zpochybnit dobrou víru vedlejšího účastníka, resp. jeho otce, s nimiž se však v zásadě argumentačně vypořádaly již obecné soudy. V souvislosti s uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že na zachování dobré víry mohl mít vliv dopis Ministerstva financí ze dne 17. 11. 1992, jímž bylo vedlejšímu účastníku, resp. jeho otci sděleno, že sporný pozemek mu nemůže být vydán podle zákona č. 87/1992 Sb. Z odůvodnění napadených rozsudků soudů prvního a druhého stupně neplyne, že tyto by se vznesenou námitkou jakkoli zabývaly. Z toho důvodu si Ústavní soud vyžádal související spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 6 C 93/2013, z něhož se podává, že stěžovatelka vznesla tuto námitku až v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že institut ústavní stížnosti je založen jednak na minimalizaci zásahu do činnosti obecných soudů a jednak na principu subsidiarity. Z toho se mimo jiné dovozuje, že předmětem přezkumu mohou být jen ty námitky, jež byly vzneseny již v řízení před obecnými soudy, aby tyto měly možnost se s nimi vypořádat. Jinými slovy řečeno, v řízení o ústavní stížnosti nelze uplatňovat právní argumenty, které se v minulosti nestaly předmětem přezkumu obecných soudů. Je sice pravdou, že stěžovatelka uplatnila svoji právní argumentaci již v řízení před Nejvyšším soudem, nicméně dovolací řízení není určeno k přezkumu nových důkazů. Navíc, vzhledem k době, která uplynula od zaslání sporného přípisu Ministerstva financí, je zřejmé, že stěžovatelka měla dostatek času na to, aby si tento důkaz opatřila a v řízení před nalézacím i odvolacím soudem jím argumentovala.
Poukazuje-li stěžovatelka v souvislosti s uvedeným na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, podle něhož musí Nejvyšší soud přezkoumat i skutkovou námitku, která byla uplatněna v rámci dovolacího řízení, je třeba uvést, že smyslem této judikatury není umožnit účastníkům vznášet v řízení o dovolání nové důkazy, ty spadají do řízení před soudem prvního či výjimečně druhého stupně. Stěžovatelkou vznesený důkaz by mohl být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu pouze za předpokladu, že by byl tento vznesen v předchozím řízení a obecné soudy se jím nezabývaly vůbec, nebo jej zhodnotily způsobem, zasahujícím do základních práv a svobod účastníka řízení. To se však zjevně nestalo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu