ECLI:CZ:US:2015:4.US.789.15.1
sp. zn. IV. ÚS 789/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. M., t. č. ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze, Legerova 44, proti pravomocnému usnesení o příklepu č. j. 046 Ex 655/11-393 ze dne 20. 6. 2013, vydanému soudní exekutorkou JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se zakazuje prodej nemovitostí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení o příklepu, kterým byly vydraženy jeho v rozhodnutí specifikované nemovitosti.
V ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013 č. j. 14 Co 329/2013-27 bylo usnesení o příklepu potvrzeno a dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 23 Cdo 1680/2013-206 odmítnuto jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele neobsahovalo veškeré náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel výzvou doručenou mu dne 3. 4. 2015 vyzván k odstranění vad jeho podání ve lhůtě 30 dnů. Stěžovatel přípisem ze dne 29. 4. 2015 požádal o prodloužení lhůty do 31. 5. 2015. Ústavní soud jeho žádosti vyhověl a lhůtu mu prodloužil až do 15. 6. 2015.
Dne 15. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu pouze doručena plná moc vystavená advokátovi stěžovatele a stejnopis rozhodnutí Nejvyššího soudu s potvrzením o jeho doručení 13. 1. 2015.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nutno hodnotit jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel podle petitu, návětí i vlastního obsahu ústavní stížnosti napadá pouze usnesení o příklepu, nikoliv však rozhodnutí odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu, od něhož odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jako posledního procesního prostředku, který byl stěžovatel podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) povinen vyčerpat, však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhl. Požadavek na zrušení těchto rozhodnutí nevyplývá ani z textu ústavní stížnosti, neboť stěžovatel se vůči nim nijak nevymezuje a nečiní je předmětem hmotně právních ani procesně právních úvah; všechny své výhrady směřuje pouze proti usnesení o příklepu.
Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze a výlučně rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13, II. ÚS 2361/13).
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. Vzhledem k odmítnutí návrhu pro nepřípustnost nebylo namístě, aby se Ústavní soud zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhem na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj