ECLI:CZ:US:2015:4.US.800.14.1
sp. zn. IV. ÚS 800/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky MVV Energie CZ, a.s., se sídlem Kutvirtova 339/5, Praha 5, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013 č. j. 29 Cdo 1640/2013-445 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2013 č. j. 9 Cmo 336/2008-404, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2008 č. j. 28 Cm 102/2005-246, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2009 č. j. 28 Cm 102/2005-313, v právní věci žalobkyně MVV Energie CZ, a.s. (dále jen "stěžovatelka") proti třem žalovaným původně o zaplacení částek v úhrnné výši 11 300 000 Kč s příslušenstvím, in eventum o 12 000 000 Kč s příslušenstvím a nyní o požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 3 766 666 Kč s příslušenstvím po každém jednotlivém žalovaném, požadavek stěžovatelky zamítl (bod I. výroku) a v dalším rozhodl o úhradě nákladů řízení žalovaným č. 1 a 2 (bod II. výroku) a žalovanému č. 3 (bod III. výroku).
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil bod I. výroku, body II. a III. výroku o náhradě nákladů řízení změnil (bod I. napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. napadeného rozsudku). Odvolací soud konstatoval, že po usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 29 Cdo 2885/2010-353 (který v mezidobí zrušil předcházející rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2009 č. j. 9 Cmo 336/2008-289) je z procesního hlediska nepochybné, že předmětem sporu zůstává pouze žalobou uplatněný nárok stěžovatelky na slevu z ceny. Po provedeném dokazování dovodil, že z důvodu jednání stěžovatelky v omylu, o kterém žalovaní věděli, byly všechny tři smlouvy o převodu akcií z 30. 5. 2001 relativně neplatné podle §49a o. z. v návaznosti na §40a o. z., čehož se stěžovatelka dovolala. Tudíž podle §451 o. z. jsou obě strany povinny vydat si bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky představují (předmětné) akcie a na straně žalovaných částky, jež za ně stěžovatelka zaplatila. Stěžovatelka, která není vlastníkem těchto akcii, nemá proto ani nárok na slevu z kupní ceny akcií. Současně však - s ohledem na to, že se stěžovatelka nedomáhala vrácení zaplacených částek proti své povinnosti vrátit akcie žalovaným - nebylo možné její žalobě vyhovět, neboť v ní chyběla právě tato synallagmatická povaha předmětných nároků. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně po právu zamítl žalobu o zaplacení částky 3 766 666 Kč s příslušenstvím vůči každému z žalovaných a tedy bod. I. výroku jeho rozsudku podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, byť z jiných důvodů, než které tento soud uvedl.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky z důvodu nepřípustnosti odmítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení prvního až třetího žalovaného (body II. až IV. napadeného rozsudku). Dovolací soud zdůraznil, že dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož nemůže být žalobě na plnění ze synallagmatického závazku vyhověno, neváže-li sama žaloba požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu vzájemnému plnění (vydání akcií), jestliže ke splnění vzájemné povinnosti dosud nedošlo, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2524/98, 29 Cdo 1599/2008). Tento závěr se týká také žaloby o vrácení plnění z (relativně) neplatné smlouvy o převodu zaknihovaných akcií. Názor stěžovatelky, že ke změně zápisu na majetkových účtech účastníků řízení může dojít pouze na základě rozhodnutí soudu o určení vlastnictví k akciím, neplyne ani ze stěžovatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 564/2006, ani ze zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu [srov. zejména jeho §98 odst. 1 písm. a)]. Nejvyšší soud poukázal na nesprávnost stěžovatelčina názoru, podle něhož byl soud povinen ji poučit o tom, že žalobou uplatněný nárok neodpovídá hmotnému právu (synallagmatické povaze závazků). K uvedenému odkázal na vlastní rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2524/98 a připomněl důvody usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 153/94 či nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání nečiní přípustným ani takové otázky, jimiž se stěžovatelka domáhá posouzení, zda nárok na slevu z kupní ceny a nárok na vrácení plnění z relativně neplatné smlouvy představují různé skutky či různá právní posouzení téhož skutku. Uvedl, že i podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu odkázal na vlastní usnesení sp. zn. 2 Cdon 808/97, 20 Cdo 910/2000, 29 Odo 663/2003). Nejvyšší soud navíc připomněl, že k zamítnutí žaloby, a to i v případě jejího posouzení jako nároku na vrácení plnění z relativně neplatné smlouvy, vede již výše popsaný závěr odvolacího soudu, jehož zpochybnění nesplňuje předpoklady ustanovení §237 o. s. ř. Za této situace se nemůže promítnout ani posouzení dalších otázek do právních poměrů stěžovatelky založených napadeným rozhodnutím a tyto otázky tak dovolání nečiní přípustným (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Dovolací soud konečně zdůraznil, že námitka stěžovatelky, podle níž odvolací soud nerespektoval "režim ustanovení §200e o. s. ř.", se ve vztahu k napadenému rozhodnutí netýká žádné otázky procesního práva.
III.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (která je v podstatném takřka identická s její argumentací v dovolání a blízká argumentaci v jiných jí podávaných opravných prostředcích či vyjádřeních) podrobně popsala věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, kterou dále shrnula v podání ze dne 15. 12. 2014. Ústavní stížnost představuje sled poukazů, námitek a obsáhlejších citací judikatury týkající se porušení práva na spravedlivý proces v důsledku tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, porušení poučovací povinnosti soudem, nerespektování závazného právního názoru, ignorace vyšetřovací zásady a dalších zásad podle §200e o. s. ř. a přepjatého formalismu.
IV.
Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu seznal procesní postup civilních soudů, přesvědčil se o průběhu dokazování a konstatuje, že závěry obou soudů nelze považovat za mechanické, neboť v obou napadených rozhodnutích zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro přijetí napadených rozhodnutí. Ústavní soud tuto stránku věci považuje za důležitou a s ohledem na polemiku stěžovatelky za neopomenutelnou. Byla to totiž nejen nekonzistentnost žalobního petitu stěžovatelky, ale právě s ním spojený deficit synallagmatického (vzájemně podmíněného) závazku účastníků předmětného právního vztahu, které vedly k příslušným závěrům civilních soudů. Z pohledu oběma soudy uvedených konstatování se obsáhlá argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě její obsáhlá a opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí obou soudů i relevantní judikaturu, jež vedla civilní soudy k jejich rozhodnutím.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že Vrchní soud v Praze již v napadeném rozsudku jednoznačně vyšel z toho, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných akcií (a na tomto východisku nic nemění ani stěžovatelkou zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014 č. j. 5 Cmo 116/2014-322). Dovodil rozhodné závěry, které jej vedly k potvrzení věcné správnosti bodu I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2008 č. j. 28 Cm 102/2005-246, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2009 č. j. 28 Cm 102/2005-313. Proto skutečnost, že synallagmatická povaha nároků nebyla stěžovatelkou vyjádřena v petitu žaloby, je okolností důležitou a pro závěr odvolacího soudu podstatnou. Důvody, na jejichž základě potvrdil věcnou správnost rozhodnutí prvostupňového soudu, vypovídají o přiléhavém právním posouzení souzené věci odvolacím soudem.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v jejích jednotlivých tvrzeních o závěrech Nejvyššího soudu. V první řadě připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu pokrývá jednotlivé stěžovatelkou uváděné nedostatky v podstatných i dílčích procesních otázkách. Odůvodnění jednotlivých závěrů je současně doprovázeno relevantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. výše), z níž vyplynula dlouhodobější konzistence právních názorů civilních soudů týkajících se merita souzené věci. Ústavní soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu