ECLI:CZ:US:2015:4.US.812.15.1
sp. zn. IV. ÚS 812/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelky VERITAX, s. r. o., IČ: 609 32 945, se sídlem Pulice 19, Dobruška, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 Co 337/2014-143, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2014, č. j. 19 C 27/2013-108, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti žalované INSOLV, v. o. s., IČ: 283 98 483, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, o zaplacení částek 36 571,- Kč a 36 300,- Kč. Důvodnost nároku stěžovatel opíral o nezaplacené faktury za provedené účetní práce. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že smlouva o poradenství byla se společností PLASTCOM, a. s., IČ: 005 63 188, se sídlem U Sparty 14, Praha 7, uzavřena dne 22. 6. 2011, a to na dobu neurčitou. Na majetek společnosti PLASTCOM, a. s., však byl dne 28. 12. 2011 prohlášen konkurz a insolvenčním správcem byl ustaven žalovaný. Ten v soudním řízení uvedl, že u stěžovatelky žádné služby neobjednal, jako insolvenční správce neučinil žádné kroky k pokračování smlouvy a nikomu ani neudělil pokyn k tomu, aby se stěžovatelkou nadále spolupracoval. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkázal na znění §253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění ke dni vyhlášení rozsudku, z nějž měla vyplývat fikce odstoupení od smlouvy uplynutím patnáctého dne od prohlášení konkurzu, pokud se insolvenční správce nevyjádřil tak, že smlouvu splní. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Městským soudem v Praze (dále také "odvolací soud") potvrzeno.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o tom, že vztah mezi ní a společností PLASTCOM, a. s., v úpadku, zanikl. Stěžovatelka uvedla, že dlužník i po prohlášení konkurzu zasílal podklady nezbytné pro výpočet mezd, zpracované výstupy od stěžovatelky přebíral a využíval je. Stěžovatelka si takové jednání vyložila jako projev vůle insolvenčního správce pokračovat v plnění smlouvy.
Další obsah ústavní stížnosti je zaměřen na správnost výkladu právních úkonů a s tím související pochybení obecných soudů.
Závěr argumentace se soustředí na to, že obecné soudy nerozvedly, z jakého důvodu stěžovatelce nepřiznaly odměnu za dílčí plnění realizované před domnělým zánikem vztahu.
Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Obsah ústavní stížnosti je v prvé řadě zaměřen na otázku, zda v nyní souzené věci došlo k účinkům předpokládaným v §253 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění do 31. 12. 2013, z nějž vyplývalo, že pokud se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkurzu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje. V nyní souzené věci však stěžovatelka uvádí, že komunikace po prohlášení konkurzu probíhala s dlužníkem, nikoliv s insolvenčním správcem. Pokud je podle §246 insolvenčního zákona hmotněprávním účinkem prohlášení konkurzu přechod dispozičních oprávnění na insolvenčního správce, nebyl dlužník k takové komunikaci se stěžovatelkou oprávněn. S ohledem na nastoupení uvedeného účinku až k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkurzu v insolvenčním rejstříku lze konstatovat, že stěžovatelka si této skutečnosti a tohoto závěru musela být vědoma. Nelze se tedy ztotožnit s jejím tvrzením, že jednání dlužníka si vykládala jako jednání insolvenčního správce. V návaznosti na to nelze uznat ani další argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti vztahující se ke správnosti výkladu právních jednání. Ze stejného důvodu nelze přihlédnout ani k tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nerozvedly, proč jí nepřiznaly odměnu alespoň za dobu do domnělého zániku vztahu.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu