ECLI:CZ:US:2015:4.US.876.14.1
sp. zn. IV. ÚS 876/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti 1) Patrika Hoška a 2) Pavlíny Hoškové, zastoupených JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 25 Cdo 3315/2013-173, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 21. května 2013 č. j. 29 Co 13/2012-150 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. října 2011 č. j. 12 C 368/2009-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se ke všem důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku svévolné interpretace a aplikace zákonných ustanovení soudy, které rozhodovaly o náhradě škody na zdraví stěžovatele, k níž došlo v důsledku jeho pádu ze střechy garáží na pozemcích ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali náhrady škody na zdraví a náhrady nákladů léčení prvního stěžovatele. Podle soudů nebyly v řízení splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, zejména příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti vedlejšího účastníka, statutárního města Liberec, a vznikem škody na zdraví prvního stěžovatele. Soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že jedinou a rozhodující příčinou úrazu stěžovatele bylo jeho neopatrné jednání. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť uplatněné námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu, ale proti zjištěnému skutkovému stavu věci (existenci příčinné souvislosti).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se v daném případě civilní soudy odchýlily od jejich ustálené judikatury a věc nesprávně právně posoudily, když bez dalšího pouze mechanicky aplikovaly §441 občanského zákoníku s tím, že stěžovatel je za svá zranění odpovědný sám a vedlejší účastník porušil pouze prevenční povinnost, stejně jako stěžovatel.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nedošlo.
Podstatou sporu před civilními soudy bylo prokázání splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu na zdraví prvního stěžovatele, a to včetně příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním poškozeného nebo vedlejšího účastníka. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se v řízení uplatněnými námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru o vzniku odpovědnosti za škody na zdraví v důsledku jednání samotného poškozeného. Při jejím stanovení soudy zkoumaly a přesvědčivě vyložily, že závada v oplocení sice přispěla ke škodlivému následku tím, že umožnila prvnímu stěžovateli, aby vstoupil na střechu garáže, avšak bezprostřední a hlavní příčinou pádu ze střechy bylo počínání stěžovatele na místě samém.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva. Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu na zdraví stěžovatele. Nastíněným právním závěrům civilních soudů, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Pokud jde o další námitky stěžovatelů spočívající zejména v neprovedení dalších důkazů (např. místní ohledání), nelze přehlédnout, že stěžovatelé - jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí - je v řízení neuplatnili. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
K poukazu stěžovatelů na průtahy v soudním řízení Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V daném případě jde o postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (§174a). Jelikož stěžovatelé tento procesní prostředek nevyužili, jde v této části o návrh nepřípustný. Námitka tzv. odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
Pokud jde o rozhodnutí o dovolání, Ústavní soud uvádí, že se ústavními stížnostmi směřujícími proti usnesením Nejvyššího soudu odmítajícím dovolání pro nepřípustnost nebo existenci vad, které brání pokračování v dovolacím řízení, již vícekrát od účinnosti novelizace o. s. ř. provedené zákonem č. 404/2012 Sb. zabýval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13). Právo na spravedlivý (řádný) proces není možné interpretovat tak, že by mj. znamenalo právo na obligatorní přezkum podaného dovolání. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší (i po novele o. s. ř. provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud není do této činnosti v zásadě oprávněn zasahovat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13).
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Obecně platí, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly ve věci stěžovatelů v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu