ECLI:CZ:US:2015:4.US.881.14.1
sp. zn. IV. ÚS 881/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Lišky, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Strojírenská 2269, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 37/2010-208 ze dne 9. 4. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3474/2013-232 ze dne 17. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že při svém postupu nerespektovaly principy obsažené v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušily jeho ústavně zaručené právo, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 15 Co 37/2010-208 ze dne 9. 4. 2013 Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 7 C 6/2007-145 ze dne 2. 10. 2009, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému - společnosti DIAMO, s. p., jako bývalému zaměstnavateli stěžovatele, upravit obsah evidenčního listu důchodového zabezpečení a potvrzení o skutečnostech rozhodných pro posouzení vzniku nároku stěžovatele na mimořádný hornický starobní důchod za období od 1. 4. 1981 do 30. 11. 1990 tak, že v evidenčním listu důchodového zabezpečení a v předmětném potvrzení změní pracovní kategorii stěžovatele z I.A na I.AA. Odvolací soud, s odkazem na příslušné ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném, a na předpisy o sociálním zabezpečení, konstatoval, že stěžovatelem uplatněný žalobní nárok nemá oporu v hmotném právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3474/2013-232 ze dne 17. 12. 2013 odmítl pro nepřípustnost, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl vyjádřen v rozsudku (správně: usnesení) č. j. 21 Cdo 1455/2011-196 ze dne 20. 12. 2012, vydaném již dříve v této věci.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice připustil, že neexistuje právní norma, která by upravovala jím uplatněný nárok, nicméně podle jeho názoru tato skutečnost sama o sobě nevylučuje možnost, aby se účastník řízení takového nároku za účelem ochrany svých oprávněných zájmů u soudu domáhal. V této souvislosti stěžovatel upozornil na pozadí případu, které tvoří jeho spor s Českou správou sociálního zabezpečení vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33 Cad 87/2006 ve věci přiznání nároku na mimořádný hornický starobní důchod, v němž byl k podání žaloby směřující k opravě svého evidenčního listu a potvrzení žalovaného soudem vyzván. Stěžovatel se proto domnívá, že jednal nejen v intencích pokynu soudu, ale i v souladu s právem, neboť není-li jiného orgánu, který by byl povolán k projednání a rozhodnutí této věci, tj. přezkumu označení pracovní kategorie v předmětných listinách, mající zásadní význam při posouzení podmínek pro vznik nároku na mimořádný důchod, pak nemůže být povolán k ochraně práv stěžovatele jiný orgán než právě soud, a to bez ohledu na neexistenci výslovné právní úpravy. V daném kontextu stěžovatel připomněl judikaturu Ústavního soudu, která ukládá obecným soudům při jejich rozhodovací praxi postupovat tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou racionality a případnou mezeru v právním řádu svou judikaturou vyplnily. V posuzovaném případě mělo být přitom podle stěžovatele analogicky aplikováno ustanovení §315 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jež zakládá pravomoc soudu uložit zaměstnavateli povinnost upravit přiměřeně potvrzení o zaměstnání nebo pracovní posudek, pokud s ním zaměstnanec nesouhlasí. Obecné soudy navzdory uvedeným námitkám přistoupily k mechanické aplikaci práva, čímž stěžovateli podle jeho slov odepřely právo na soudní ochranu a právo na řádný a spravedlivý proces.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy interpretace právních norem, která je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), nebo pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí obecných soudů, v přezkoumávané věci ovšem nenastala.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobuje kritice právní názor Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, podle něhož projednání jeho nároku bránila absence právní normy, která by opravňovala účastníka řízení domáhat se u soudu úpravy zápisu do evidenčních listů důchodového zabezpečení a potvrzení o skutečnostech rozhodných pro posouzení vzniku nároku na mimořádný starobní důchod. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by tento závěr obecných soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je, zejména v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Výklad a aplikace příslušných předpisů, tedy včetně zákoníku práce, byl ze strany dotčených soudů proveden ústavně konformním způsobem, neboť ve svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl.
Pokud se stěžovatel domáhá analogické aplikace ustanovení §315 zákona č. 262/2006 Sb., resp. ve věci užitého §60 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb. (srov. str. 2 a 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), ani v tomto směru mu Ústavní soud nepřisvědčil. Jde-li o rovinu tzv. podústavního práva, vychází Ústavní soud z toho, že analogie je prostředkem vyplňování "mezer v právu"; uplatní se tedy, jestliže určitá situace, kterou musí soud či jiný orgán veřejné moci řešit, není zákonem přímo upravena. V posuzované věci však o případ takové "mezery v právu", kterou by bylo potřeba vyplnit podle ustanovení zákona, jenž řeší věc obdobnou, nejde. Ustanovení §60 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb. výslovně stanovuje podmínky, za nichž je zaměstnanec oprávněn se obrátit na soud a požadovat úpravu obsahu listin vyhotovených zaměstnavatelem. Z toho lze vyvozovat, že zákonodárce měl v úmyslu svěřit do pravomoci obecných soudů v občanskoprávním řízení pouze rozhodování o sporech ohledně správnosti obsahu pracovního posudku nebo potvrzení o zaměstnání, a nikoliv evidenčních listů důchodového zabezpečení a potvrzení o skutečnostech rozhodných pro posouzení vzniku nároku na mimořádný starobní důchod. Tuto domněnku zákonodárce potvrdil, když řešením sporů mezi občanem a jeho zaměstnavatelem o správnost zápisu v evidenčním listu důchodového zabezpečení (dnes evidenční list důchodového pojištění) pověřil s účinností od 1. 1. 2004 Okresní správy sociálního zabezpečení [srov. §6 odst. 4 písm. a) bod 3. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění rozhodném].
O analogické aplikaci stěžovatelem navrhovaného ustanovení na projednávaný případ by mohlo být dále uvažováno za situace, pokud by tato potřeba vyplynula z požadavku ochrany základních práv a svobod stěžovatele (princip tzv. ústavně konformního výkladu podústavního práva). Taková situace však nenastala. Je třeba si uvědomit, že stěžovatel se v řízení domáhal revidování údajů o jeho pracovní kategorii zaznamenané v evidenčních listech a vydaném potvrzení, kterážto skutečnost měla zásadní význam pro posouzení dříve stěžovatelem uplatněného nároku na mimořádný starobní důchod. Ačkoliv je možno chápat nespokojenost stěžovatele, vycházející z nesprávných zápisů v předmětných listinách, nelze pomíjet fakt, že stěžovatel měl o ochranu svých práv usilovat přímo v řízení o důchodovém nároku. Jinými slovy, tvrzenou nesprávností evidenčních listů důchodového zabezpečení a příslušného potvrzení se na podkladě námitek stěžovatele a jím navrhovaných důkazů měla zabývat Česká správa sociálního zabezpečení, případně obecné soudy v řízení o přezkumu správního rozhodnutí, tj. v rámci správního soudnictví. Problematiku týkající se prokazování zaměstnání v preferované pracovní kategorii pro účely důchodového pojištění správní soudy řešily opakovaně, přičemž připustily možnost prokázání skutkového stavu odlišného od obsahu evidenčních listů založených ve správním spise (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 12/2009-83 ze dne 27. 5. 2009, rozsudek č. j. 6 Ads 129/2009-74 ze dne 27. 1. 2010, rozsudek č. j. 6 Ads 33/2012-54 ze dne 28. 11. 2012, rozsudek č. j. 4 Ads 8/2013-31 ze dne 12. 6. 2013 či nověji rozsudek č. j. 4 Ads 106/2014-27 ze dne 23. 9. 2014). V této spojitosti stojí za zmínku i nález Ústavní soudu sp. zn. I. ÚS 1415/10 ze dne 23. 8. 2010 (N 168/58 SbNU 457).
Tvrzení stěžovatele o tom, že k podání občanskoprávní žaloby přistoupil po výzvě Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cad 87/2006, nemá oporu ve spisu. Z něj se naopak podává, že řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo sice přerušeno za účelem vyjasnění pracovního zařazení a obsahu pracovní náplně stěžovatele, k němuž však mělo dojít prostřednictvím řízení o obsahu evidenčních listů mezi stěžovatelem a Okresní správou sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou dle §6 odst. 4 písm. a) bod 3. zákona č. 582/1991 Sb. Jelikož se ukázalo, že zmiňovaný orgán nedisponuje zákonným zmocněním k rozhodování tohoto sporu, neboť evidenční listy byly zaměstnavatelem vyhotoveny za období před 1. 1. 2004, stěžovatel sám inicioval řízení, jež je nyní předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (viz č. l. 46 a 47 spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 33 Cad 87/2006). Přerušení řízení o správní žalobě bylo následně prodlouženo na žádost stěžovatele.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 33 Cad 87/2006 rovněž vyplývá, že stěžovatel byl ve sporu s Českou správou sociálního zabezpečení úspěšný, neboť její zamítavé rozhodnutí k žádosti stěžovatele o starobní důchod bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu č. j. 33 Cad 87/2006-84 ze dne 29. 4. 2013 po zjištění, že stěžovatel podmínky pro přiznání starobního důchodu splnil.
V projednávané věci nelze tedy dospět k závěru, že by se obecné soudy tím, že nevyhověly žalobě ve výše uvedeném rozsahu s odkazem na jeho neslučitelnost s občanskoprávním řízením, dopustily odepření spravedlnosti či porušily jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu