ECLI:CZ:US:2015:4.US.926.15.1
sp. zn. IV. ÚS 926/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslava Valíka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2014 č. j. 31 A 115/2010-173 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 10 As 195/2014-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy nezohlednily okolnosti daného případu v otázce soudního přezkumu kolaudačního souhlasu ke stavební činnosti vedlejších účastníků a posouzení souladu kolaudačního souhlasu se stavebním povolením a obecnými požadavky na výstavbu a rozhodly formalisticky bez provedení dalšího dokazování. Stěžovatel namítá, že v důsledku umístění garáže vedlejších účastníků nemůže projít mezi stěnami garáže a jeho stodolou a nemůže tak zajišťovat údržbu své stavby, čímž dochází k omezení jeho vlastnického práva. Ve vztahu k nástavbě domu stěžovatel namítá, že stavba vedlejších účastníků byla provedena přibližně o 1 metr vyšší, než bylo uvedeno ve stavebním povolení, čímž dochází ke stínění jeho pozemku a k narušení jeho práva na soukromý a rodinný život.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, který je vlastníkem domu v k. ú. Kouty u Třebíče, podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") majícím spočívat ve vydání kolaudačního souhlasu ze dne 5. 2. 2010 sp. zn. Výst. 44/10-C k přestavbě a přístavbě rodinného domu na sousedním pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud dále zjistil, že napadeným rozhodnutím soudů předcházely v dané věci další rozhodnutí soudů. Stěžovatel nejdříve napadl kolaudační souhlas žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 s. ř. s., krajský soud tuto žalobu nejprve z důvodu, že kolaudačním souhlasem nemohlo být zasaženo do práv stěžovatele, odmítl usnesením ze dne 15. 6. 2011 č. j. 31 A 115/2010-24, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012 č. j. 9 As 104/2011-60. Krajský soud následně opět žalobu usnesením ze dne 17. 10. 2012 č. j. 31 A 115/2010-91 odmítl, neboť žalobou proti rozhodnutí správního orgánu nelze napadat kolaudační souhlas. I toto usnesení krajského soudu bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2012 č. j. 9 As 161/2012-53, kterým Nejvyšší správní soud umožnil stěžovateli doplnit žalobu tak, aby splňovala požadavky na zásahovou žalobu podle §82 a násl. s. ř. s. Krajský soud takto doplněnou žalobu rozsudkem ze dne 17. 7. 2013 č. j. 31 A 115/2010-143 opět zamítl. Nejvyšší správní soud tento rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 č. j. 9 Aps 3/2013-32, neboť jej shledal nepřezkoumatelným a zavázal krajský soud k řádnému vypořádání tvrzení stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí je v daném případě napadáno, přísluší primární role při sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Brně se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti kolaudačního souhlasu. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů i zdejšího soudu se pak oba soudy zabývaly konkrétními žalobními námitkami stěžovatele (týkajícími se zejména neprovedením dalšího dokazování či porušením závazných odstupových vzdáleností předepsaných vyhláškou č. 501/2006 Sb.), a to jak v rovině skutkové, tak právní. Krajský soud vycházel též z judikatury zdejšího soudu, podle které vlastník sousední nemovitosti není účastníkem kolaudačního řízení s tím, že tento vlastník má svá práva hájit především v územním a stavebním řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 376/02). Krajský soud též řádně zdůvodnil, proč neprovedl navrhovaný důkaz místním šetřením, když shledal podklady obsažené ve spisech za dostatečné. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání stěžovatelových námitek došel Nejvyšší správní soud k závěru, že správní orgán při vydávání kolaudačního souhlasu nepochybil, napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný a jeho stěžejní závěry jsou zákonnými a správnými.
V řádně, srozumitelně a logicky odůvodněných rozhodnutích soudů nespatřuje Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud zdůrazňuje, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení ostatních ústavně zaručených práv namítaných stěžovatelem. Námitku porušení čl. 11 odst. 4 Listiny (vyvlastnění aj. nucené omezení vlastnických práv) považuje Ústavní soud za zcela nepřípadnou. Ústavní soud se také ztotožňuje s názorem soudů, že event. zásah do práva na soukromý a rodinný život představuje typický sousedský spor řešitelný nejdříve podle §1013 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle jeho přesvědčení rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu