ECLI:CZ:US:2015:4.US.948.15.1
sp. zn. IV. ÚS 948/15
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 11. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 948/15 ve věci ústavní stížnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3525/2012-270 ze dne 17. prosince 2014, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 156/2012-223 ze dne 11. června 2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 165/2004-155 ze dne 30. listopadu 2011, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 165/2004-163 ze dne 17. ledna 2012, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, za účasti České republiky - Ministerstva financí, za kterou v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3525/2012-270 ze dne 17. prosince 2014 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3525/2012-270 ze dne 17. prosince 2014 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") sp. zn. 8 Cm 165/2004 Ústavní soud zjistil, že městský soud svým v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že návrh stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") sp. zn. Rsp 352/03 ze dne 30. dubna 2004 (dále jen "rozhodčí nález") se zamítá (výrok I), a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). Jednalo se přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci, když předchozí rozsudek městského soudu č. j. 8 Cm 165/2004-28 ze dne 29. října 2004 a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") č. j. 8 Cmo 80/2005-42 ze dne 7. října 2005 byl Ústavním soudem nálezem sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. března 2011 (N 37/60 SbNU 441) zrušen. S ohledem na právní názor vyjádřený v předmětném nálezu Ústavního soudu se soud prvního stupně zabýval především otázkou, zda rozhodčí soud porušil, či nikoli poučovací povinnost podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "OSŘ"), a dospěl přitom k závěru, že k porušení poučovaní povinnosti dle §118a OSŘ ze strany rozhodců nedošlo. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 592/2010.
3. K odvolání stěžovatelky vrchní soud svým v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se nejprve zabýval procesním návrhem stěžovatelky na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) OSŘ a plně se přitom ztotožnil s názorem, který zaujal Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, a uvedl, že §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZRŘ") nepovažuje za ustanovení příčící se ústavnímu pořádku, Listině, veřejnému pořádku a základním zásadám právního řádu České republiky. Nepostupoval tedy podle §109 odst. 1 písm. c) OSŘ a odvolací řízení nepřerušil. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nejsou dány podmínky stanovené v §31 písm. e) ZRŘ. K námitce, že rozhodci neprovedli stěžovatelkou navržené dokazování výslechem svědků, konstatoval, že to, proč nebyli tito svědci vyslechnuti, rozhodčí soud odůvodnil jak v usnesení ze dne 9. března 2004, tak v usnesení ze dne 5. dubna 2004 a rovněž v odůvodnění rozhodčího nálezu. Dodal, že soudu nepřísluší posuzovat, zda navržený a neprovedený důkaz mohl mít vliv na výsledek řízení a v jakém smyslu, neboť by tak zasahoval do hmotněprávní problematiky, která je vyhrazena výlučně rozhodcům. K námitce žalobkyně, že rozhodci nesplnili zákonnou povinnost, danou jim §118a OSŘ ve vazbě na §30 ZRŘ, uvedl, že v daném případě nebyl dán důvod pro postup rozhodčího soudu podle §118a OSŘ, když v řízení byl stěžovatelce dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdila rozhodné skutečnosti a navrhovala k nim důkazy. Jestliže došli rozhodci k závěru, že nárok stěžovatelky není důvodný, pak podle odvolacího soudu není tento závěr podmíněn povinností rozhodců před vydáním rozhodnutí stěžovatelku poučit o tom, že na důvodnost jejího nároku mají odlišný názor a jen z tohoto důvodu ji vyzvat k dalším tvrzením a návrhu dalších důkazů.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Toto dovolání Nejvyšší soud svým v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ, proti němuž by bylo dovolání přípustné.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání vymezila dvě otázky, na nichž stavěla přípustnost svého dovolání. Jednou z nich byla podle ústavní stížnosti otázka, "zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, zda a jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu a zda obecné soudy mohou - je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu - přezkoumávat, jak bylo takové rozhodnutí odůvodněno". Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v dovolání uvedla, že v její věci bylo v rozhodčím řízení při výkladu obchodněprávního úkonu, který byl předmětem rozhodčího sporu, třeba provést dokazování ohledně úmyslu stran v okamžiku uzavírání sporné smlouvy jakožto primárního prostředku výkladu obchodněprávního úkonu, přičemž k prokázání tohoto úmyslu stran stěžovatelka navrhla výslech dvou svědků. Tento návrh byl podle stěžovatelky rozhodci zamítnut s poukazem na nadbytečnost.
6. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti v řízení před obecnými soudy tvrdila, že nelze vyloučit z přezkumu procesní postup, jakým rozhodci přistupují k dokazování, zejména jejich procesní postup, kdy rozhodci neprovedou navržený důkaz (v daném případě výslechy dvou svědků), a jak toto neprovedení odůvodní. Stěžovatelka měla za to, že vrchní soud a před ním i městský soud tento postup z přezkumu vyloučily v domnění, že k takovému přezkumu nebyly oprávněny, pročež se dopustily nesprávného právního posouzení věci, a proto se stěžovatelka obrátila na Nejvyšší soud s výše uvedenou otázkou zásadního právního významu. Nejvyšší soud však podle stěžovatelky předmětnou otázku zcela nesprávně uchopil, když si ji vyložil tak, jako by stěžovatelka zastávala názor, že vždy, když není v nějakém rozhodčím řízení proveden důkaz, vznikne důvod pro zrušení souvisejícího rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud podle stěžovatelky uvedl, že "nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, která vychází z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy navržené účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem." Stěžovatelka namítá, že takový názor neprezentovala a dokonce se vůči takovému názoru výslovně vymezila, a to jak ve svém dovolání, tak ve svém podání ze dne 12. srpna 2013, v němž uvedla: "není dána povinnost obecného soudu ani rozhodců provést každý účastníky řízení navržený důkaz - žalobkyně nepožaduje, aby se Nejvyšší soud zabýval takovou otázkou ... Žalobkyně vznesla v dovolání dvě otázky zásadního právního významu, přičemž ta z nich, která se týká dokazování, je odlišná od otázky, zda má rozhodovací orgán provést vždy každý navržený důkaz, či nikoli." Stěžovatelka se tedy podle ústavní stížnosti výslovně vymezila vůči následně přijatému závěru Nejvyššího soudu, který je citován výše. Nejvyšší soud podle stěžovatelky uvedl, že je přípustné, aby byl neproveden důkaz, pokud soud odůvodní, proč takový důkaz neprovedl, avšak tak se podle stěžovatelky zabýval problémem, který mu stěžovatelka vůbec nenastolila, namísto toho, aby se zabýval problémem, který mu nastolen byl, když stěžovatelka podle ústavní stížnosti mj. nastolila otázku, zda soudy mohou v řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat dostatečnost či správnost odůvodnění toho, proč nebyl proveden důkaz. Nejvyšší soud podle stěžovatelky vybočil z mezí ústavnosti tím, že se řešení nastolené právní otázky bezdůvodně vyhnul, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01 ze dne 20. 2. 2003 (N 23/29 SbNU 203), který je podle ní plně aplikovatelný na projednávaný případ. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí vymezená otázka byla otázkou zásadního právního významu a bylo podle ní na Nejvyšším soudu, aby provedl vyhodnocení v příslušném směru. Nejvyšší soud tak však podle ústavní stížnosti neučinil, neboť hodnotil jinou otázku, která mu však nebyla nastolena. Nejvyšší soud tak podle stěžovatelky nedostál svému ústavnímu poslání ochrany základních práv a svobod jednotlivců ani své zákonné roli sjednocovatele rozhodovací praxe obecných soudů.
7. Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího stěžovatelka uvádí, že v rozhodčím řízení nárokovala po vedlejší účastnici zaplacení částky 241 783 904,97 Kč s příslušenstvím, přičemž posouzení oprávněnosti nároku záviselo na výkladu čl. 13.2 smlouvy, kterou stěžovatelka uzavřela podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ObZ") s vedlejší účastnicí. Rozhodci podle stěžovatelky přitom postupovali na základě gramatického, jazykového a systematického výkladu, avšak s ohledem na §266 odst. 1 ObZ měli zjišťovat úmysl stran při činění právního úkonu, a nebyl-li by zjišťován, šlo by o pochybení, jak dovodil podle stěžovatelky např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Odo 303/2005 ze dne 25. ledna 2006.
8. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka podle ústavní stížnosti tvrdila, že z rozhodčího nálezu není patrné, že by rozhodci úmysl stran při uzavírání sporné smlouvy jakkoli zjišťovali (byť nutnost jeho zjištění sami konstatovali). Rozhodci podle stěžovatelky odmítli provést jediný důkaz, který se týkal úmyslu stran při uzavírání sporné smlouvy - výslech Ing. Kamila Zieglera a Ing. Ladislava Řezníčka, tj. osob, které uzavřely spornou smlouvu jménem právní předchůdkyně vedlejší účastnice, a tudíž bylo v řízení před obecnými soudy zřejmé, že rozhodci v rozhodčím řízení pochybili, když označili předmětný důkaz za nadbytečný. Ačkoli podle stěžovatelky stručné odmítnutí neprovedení určitých důkazů nebude někdy nesprávným postupem, v situaci jiné, kdy bude zřejmé, že z žádného důkazu nebyla skutečnost zjištěna, bude odmítnutí provedení důkazu formou pouhého poukazu na jeho údajnou nadbytečnost nepřijatelné, jak tomu podle ní je v projednávané věci. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy podle ústavní stížnosti tvrdila, že nelze vyloučit z přezkumu procesní postup, jakým rozhodci přistupují k dokazování, zejména jejich procesní postup, kdy rozhodci neprovedou navržený důkaz a jak toto neprovedení odůvodní. Postup při dokazování je podle stěžovatelky otázkou procesního postupu, jehož přezkoumávání je v řízeních o zrušení rozhodčích nálezů přípustné, a posouzení jí popsaného pochybení rozhodců není posouzením rozhodčího nálezu z hlediska jeho správnosti. Soudy se však podle stěžovatelky předmětným pochybením odmítly zabývat.
9. Svou argumentaci o tom, že rozhodci v předmětném řízení závažně pochybili a že by v důsledku tohoto pochybení mělo dojít ke zrušení rozhodčího nálezu, stěžovatelka podle ústavní stížnosti podpořila mnoha odkazy na relevantní judikaturu, která se buď přímo týká rozhodčího řízení, nebo jsou v ní závěry ohledně požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí, které jsou prostřednictvím §30 ZRŘ aplikovatelné i na rozhodčí řízení. Obecné soudy však podle stěžovatelky tato stěžovatelkou uváděná rozhodnutí přešly, aniž by se k nim výslovně vyjádřily, a zřejmě i v důsledku toho podle stěžovatelky dospěly k závěru zasahujícímu do ústavních práv stěžovatelky, že se nebudou tvrzeným pochybením rozhodců zabývat. K zásahu do práv stěžovatelky spočívajícímu v nevypořádání se se soudními rozhodnutími, na která stěžovatelka poukazovala, odkazuje stěžovatelka např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4389/2009.
10. Stěžovatelka konečně namítá, že rozhodci se v rozhodčím nálezu zabývali některými provedenými důkazy, nikoli však z hlediska zjišťování úmyslu stran při činění právního úkonu, ačkoli je toto zjištění podle §266 ObZ pro výklad obchodněprávního úkonu, jakým byla sporná smlouva, nezbytné. Rozhodci podle stěžovatelky nepřijali závěr ke zjištění vůle stran prostřednictvím jejich úmyslu ani nedeklarovali případnou nemožnost takového zjištění a skutkový stav, konkrétně zjištění vůle stran prostřednictvím jejich úmyslu při činění právního úkonu, tedy nebyl v řízení zjištěn, a proto mělo být podle stěžovatelky prováděno další dokazování, o čemž měla stěžovatelka být poučena. Rozhodci tak však podle stěžovatelky nepostupovali, čímž učinili rozhodčí nález nepředvídatelným, a neumožnili tedy stěžovatelce věc projednat, když jí nesdělili, že má dojít k navrhování důkazů k úmyslu stran (a odmítli stěžovatelkou navržený důkaz) a nepoučili ji o důsledcích nesplnění důkazní povinnosti.
Vrchní soud i městský soud vyslovily podle stěžovatelky ve svých rozsudcích názor, že nebylo třeba poskytnout stěžovatelce v rozhodčím řízení poučení. Zjištění úmyslu je ale podle stěžovatelky zjištěním skutkovým a z rozhodčího nálezu vyplývá, že nebyl zjištěn úmysl stran při uzavírání sporné smlouvy. Soudní praxe, např. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 925/2010, přitom podle stěžovatelky dovodila poučovací povinnost i při zjišťování úmyslu podle §266 odst. 1 ObZ a poučení je přitom třeba poskytnout i v rozhodčím řízení, jak podle stěžovatelky dovodil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441), kterým vyhověl předcházející ústavní stížnosti stěžovatelky, i Ústavní soud. Poučovací povinnost představuje podle stěžovatelky jeden ze základních procesních institutů směřujících k tomu, aby došlo k řádnému projednání věci, a její porušení je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Vrchní soud a městský soud tak podle stěžovatelky zasáhly do jejích práv i tím, že se s tvrzeným porušením poučovací povinnosti ze strany rozhodců vypořádaly nesprávně.
III.
11. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu jako účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení.
12. Za Nejvyšší soud vyjádření zaslal předseda senátu 23 Cdo JUDr. Pavel Horák, Ph.D. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění jeho v záhlaví označeného usnesení s tím, že tímto rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
13. Vrchní soud v Praze zaslal vyjádření k ústavní stížnosti prostřednictvím předsedkyně senátu 8 Co JUDr. Vlasty Wohlmutové. Uvedl, že se plně odvolává na odůvodnění svého v záhlaví uvedeného rozsudku s tím, že i nadále má za to, že soudům nepřísluší zasahovat do rozhodčího řízení takovým způsobem, který by vedl k faktickému přezkoumání správnosti rozhodčího nálezu po hmotněprávní stránce. Z okolností nastalých v řešené věci by dle názoru odvolacího soudu akceptace námitek stěžovatelky k takovému důsledku vedla.
14. Za Městský soud v Praze zaslala vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu 8 Cm JUDr. Jana Tondrová. Podle vyjádření má za to, že soudci, který působí na soudu prvního stupně, vyjádření k ústavní stížnosti nepřísluší, když ústavní stížnost směřuje pouze do porušení ústavních práv. Procesní úkony soudů prochází podle vyjádření celým spisem, hmotněprávní zdůvodnění je uvedeno v odůvodnění jeho v záhlaví citovaného rozhodnutí.
15. Vedlejší účastnice řízení k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu uvedla, že má za to, že k němu nedošlo. Podle názoru vedlejší účastnice není pravda, že by se Nejvyšší soud nezabýval otázkou "zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, zda a jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu a zda obecné soudy mohou - je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu - přezkoumávat, jak bylo takové rozhodnutí odůvodněno", nicméně Nejvyšší soud podle ní neshledal zásadní právní význam předmětného dovolání. V podrobnostech vedlejší účastnice odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
16. Ani k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky v záhlaví označenými rozsudky městského soudu a vrchního soudu pak podle vedlejší účastnice nedošlo. Stěžovatelka podle vyjádření namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo zřejmé, že rozhodci pochybili, když označili stěžovatelkou navržený důkaz za nadbytečný a tento neprovedli, a proto měl městský soud, potažmo vrchní soud, rozhodčí nález zrušit. Vedlejší účastnice k tomu předně uvádí, že městský soud se zcela řídil právním názorem Ústavního soudu, a zabýval se tedy především otázkou, zda rozhodčí soud porušil či neporušil poučovací povinnost dle §118a OSŘ, a dospěl k závěru, že tuto povinnost neporušil. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že rozhodci neprovedli stěžovatelkou navržený důkaz, ztotožňuje se vedlejší účastnice s názorem obecných soudů, že skutečnost, proč nebyli stěžovatelkou navržení svědci vyslechnuti, rozhodčí soud odůvodnil, přičemž soudům nepřísluší posuzovat, zda navržený a neprovedený důkaz mohl mít vliv na výsledek řízení a v jakém smyslu, neboť by tak zasahoval do hmotněprávní problematiky, která je vyhrazena výlučně rozhodcům. Jak podle vedlejší účastnice dovodil i Nejvyšší soud, institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, neboť rozhodčí řízení je jednoinstanční, rozhodčí nález je tedy konečný a není proti němu přípustný žádný řádný opravný prostředek. Vedlejší účastnice má za to, že i Nejvyšší soud zastává zcela jednoznačný názor, že odnětí možnosti stěžovatelce jednat před rozhodcem nemohlo nastat tím, že rozhodce neprovedl důkaz, který stěžovatelka navrhla, pokud rozhodce odůvodnil, proč takový důkaz neprovedl, což rozhodce v předmětné věci učinil.
17. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zcela zamítl.
18. Vyjádření Nejvyššího soudu, vrchního soudu, městského soudu a vedlejší účastnice řízení bylo zasláno k replice stěžovatelce. Ta však repliku nezaslala.
19. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
20. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
21. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy) a není ani řádnou další odvolací instancí a že postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
22. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky týkající se vypořádání se Nejvyššího soudu s otázkou, "zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, zda a jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu a zda obecné soudy mohou - je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu - přezkoumávat, jak bylo takové rozhodnutí odůvodněno", a dospěl k závěru, že se s touto otázkou Nejvyšší soud nevypořádal.
23. Ačkoli Nejvyšší soud v naraci svého v záhlaví označeného rozhodnutí tuto otázku cituje, v dalším odůvodnění ji již označuje jako otázku (námitku), "že v projednávané věci byly dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ust. §31 písm. e) ZRŘ". Po obecné argumentaci vztahující se k tomuto ustanovení pak uvedl, že "již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz neprovedl", a doplnil "jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. září 2007 sp. zn. 32 Odo 366/2006, lze takové posouzení vztáhnout i na výklad ust. §31 písm. e) ZRŘ. Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Dovolací soud proto nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, která vychází z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy navržené účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem".
24. Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud se skutečně řešení v předchozím odstavci citované stěžovatelkou nastolené otázce mající založit přípustnost dovolání vyhnul (jak ostatně namítá i stěžovatelka), přičemž Ústavní soud stěžovatelce přisvědčuje také v tom, že se jednalo o otázku, na které spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu - viz druhý odstavec strany 11 rozhodnutí odvolacího soudu. Tímto svým nesprávným postupem dovolací soud, obdobně jako ve stěžovatelkou uváděném případě posuzovaném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 414/01 (viz výše), připravil stěžovatelku o možnost otevření cesty k meritornímu přezkumu jejího dovolání, a dopustil se tak porušení práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, majícího za následek nezbytnost zrušení jeho rozhodnutí.
25. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě náležitý důvod zabývat se napadenými rozhodnutími městského soudu a vrchního soudu, když lze mít za to, že zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu byla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana. Další ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů by byla nadbytečná, neboť ve věci bude opět rozhodovat Nejvyšší soud, který je též oprávněn a povinen poskytovat ústavně zaručeným právům účastníků řízení ochranu.
26. Ústavní soud uzavírá, že vzhledem k výše popsanému zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.