ECLI:CZ:US:2016:1.US.1026.15.1
sp. zn. I. ÚS 1026/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Daniela Vahaly, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Nové Bělé, Ovesná 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 5248/2014-98 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2014 č. j. 16 Co 105/2014-52, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Frema a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. dubna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to právo na spravedlivý proces a přístup k dovolacímu soudu.
2. Vedlejší účastník řízení se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 19. září 2013, domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané stěžovatelem přípisem ze dne 23. července 2013 a doručené téhož dne, je neplatné. Žaloba byla odůvodněna tím, že stěžovatel dopisem ze dne 23. července 2013 sdělil vedlejšímu účastníkovi řízení, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce s odůvodněním, že mu nebyl vyplacen příplatek za přesčasovou práci vykonanou v měsíci březnu 2013. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. března 2014 č. j. 85 C 179/2013-28 žalobu zamítl.
3. K odvolání podanému vedlejším účastníkem řízení Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané vedlejšímu účastníkovi řízení je neplatné. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi řízení 17 552 Kč. Odvolací soud konstatoval, že okamžité zrušení pracovního poměru podané stěžovatelem bylo učiněno až po uplynutí prekluzivní lhůty (§122 odst. 2 a 3 občanského zákoníku) a je z tohoto důvodu neplatným právním úkonem.
4. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil právní posouzení počátku běhu lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru učiněné odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu vytýkal, že se jeho podaným dovoláním meritorně nezabýval.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím a dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu