ECLI:CZ:US:2016:1.US.1043.14.2
sp. zn. I. ÚS 1043/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Evy Knopové a 2) Martiny Knopové, obou zastoupených JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2014 č. j. 1 As 155/2013-35 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013 č. j. 10 A 150/2010-127, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Leopolda Ondrůška a 2) Ludmily Ondrůškové, 3) městyse Buchlovice, se sídlem Buchlovice, náměstí Svobody 800, a 4) Bc. Marty Lůčné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před správními soudy a správními orgány
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelky pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv - na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny - domáhaly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných (správních) soudů a navrhovaly odložení jejich vykonatelnosti.
2. O odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 1043/14.
3. Dne 6. 2. 2006 vydal Obecní úřad (nyní Úřad městyse) Buchlovice, odbor výstavby (dále i jen "stavební úřad") rozhodnutí č. j. 810/2005-D-144, kterým nařídil Vlastě Knopové (právní předchůdkyni stěžovatelek; dále též "stavebník") podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), odstranění částí stavby na pozemku parc. č. X v kat. úz. Buchlovice, neboť stavební úpravy byly provedeny v rozporu se stavebním povolením. Správní orgán poukázal na nedostatky v předložené stavební dokumentaci a na nesouladnost žádosti o dodatečné povolení stavby s projektovou dokumentací i se stanovisky dotčených orgánů státní správy.
4. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala Vlasta Knopová odvolání ke Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále i jen "krajský úřad"), který svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2009 č. j. KUZL 4171/2009 změnil rozhodnutí stavebního úřadu pouze tak, že část výroku o povinnosti odstranit části stavby nahradil novým výrokem, ve kterém dostatečně vymezil povinnosti stavebníka. Vlastou Knopovou byl po dalším průběhu řízení podán podnět na Ministerstvo pro místní rozvoj (dále i jen "ministerstvo"), ve kterém se domáhala přezkoumání rozhodnutí stavebního i krajského úřadu. Ministerstvo přezkoumalo správní akty krajského i stavebního úřadu a rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010 č. j. 35259/2009-83/2625 tyto správní akty zrušilo s vrácením věci stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj podaly rozklad osoby zúčastněné na řízení (Leopold Ondrůšek, Ludmila Ondrůšková a městys Buchlovice). Ministr pro místní rozvoj podanému rozkladu vyhověl a zrušil rozhodnutí ministerstva svým rozhodnutím ze dne 30. 4. 2010 č. j. 8097/2010-31-4.
5. Proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj podala Vlasta Knopová žalobu k Městskému soudu v Praze. Usnesením ze dne 15. 7. 2013 č. j. 10 A 150/2010-114 správní soud rozhodl o procesním nástupnictví stěžovatelek namísto Vlasty Knopové a v soudním řízení správním pokračoval.
6. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013 č. j. 10 A 150/2010-127 byla žaloba proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 30. 4. 2010 č. j. 8097/2010-31-4 zamítnuta. Správní soud konstatoval, že stavebník neprokázal soulad stavby (stavebních úprav) s veřejným zájmem a neodstranil mj. rozpor žádosti o dodatečné povolení stavby s projektovou dokumentací.
7. Zamítavý rozsudek správního soudu napadly stěžovatelky včasnou kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Namítaly, že Městský soud v Praze nepostupoval v souladu s žalobními námitkami a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 1. 2014 č. j. 1 As 155/2013-35 kasační stížnost zamítl. Z toho důvodu podaly stěžovatelky ústavní stížnost s níže uvedeným obsahem.
II.
Obsah ústavní stížnosti
8. Jádrem ústavní stížnosti byl názor stěžovatelek, že v průběhu řízení před správními orgány, jakož i řízení před obecnými soudy v rámci přezkumu správního rozhodnutí o odstranění částí stavby, docházelo k předpojatému posuzování a zkreslování pochybení stěžovatelek a jejich právní předchůdkyně (stavebníka). Došlo tak k porušení zákona a k formalistickému výkladu provedených právních úkonů, který vedl k legalizaci nesprávného postupu správních orgánů, což založilo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek.
9. Jako základ pro svá tvrzení o zásahu do základních práv a svobod považovaly stěžovatelky mj. rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 14. 1. 2010 č. j. 35259/2009-83/2625. Ministerstvo v tomto rozhodnutí vyslovilo názor, že jím zrušenými správními akty Krajského úřadu Zlínského kraje a Obecního úřadu Buchlovice byl porušen zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a to posuzováním obsahu podání právní předchůdkyně stěžovatelek. S ohledem na složitost a dlouhodobost řízení ministerstvo označilo postup stavebního úřadu jako přepjatý formalismus. Podle názoru stěžovatelek správní orgán (stavební úřad) ani nepomohl stavebníkovi odstranit nedostatky podání a nedal mu možnost účinně hájit zájmy.
10. Stěžovatelky namítaly, že stavebník (právní předchůdkyně) nebyl řádně poučen a nebyla mu poskytnuta pomoc k odstranění vad žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav. Žádost o dodatečné povolení stavby byla stavebníkem podána, avšak stavební úřad v obsahu žádosti spatřoval rozpory v tom, že v dokladech s projektovou dokumentací bylo jako funkční využití stavebních úprav uvedeno ubytovací zařízení (penzion), ovšem v žádosti bylo stanoveno, že stavební úpravy budou využity k bydlení rodiny. Správní orgán rozhodnutím o odstranění stavby pochybil, neboť nevyšel z řádného věcného posouzení a nehodnotil, zda stavba neodporuje obecným požadavkům, zda je v souladu s veřejným zájmem apod. Posouzení obsahu žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav považovaly stěžovatelky za zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
11. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že tato je v zásadě opakováním námitek a výhrad stěžovatelek, které proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 30. 4. 2010 č. j. 8097/2010-31-4 uplatnily v obsahu správní žaloby a kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ve vyjádření konstatoval, že správní přezkum z titulu podaných rozkladů byl ministrem pro místní rozvoj proveden v souladu s ustanovením §89 odst. 2 ve spojení s §152 odst. 4 správního řádu. Podané rozklady obsahovaly veškeré náležitosti vyžadované zákonem a ministr pro místní rozvoj byl nadán pravomocí o nich rozhodnout. Pokud jde o posouzení skutkového stavu, Nejvyšší správní soud uvedl, že nepostupoval v rozporu se spisovým materiálem a neporušil zásady spravedlivého procesu a rovnosti účastníků řízení.
12. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
13. Ministerstvo pro místní rozvoj se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem.
14. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu podrobně vyjádřil i Krajský úřad Zlínského kraje. Zopakoval, že řízení o odstranění stavby bylo stavebním úřadem zahájeno z moci úřední podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a to na základě místního šetření v roce 2005, podle kterého byla stavba, u níž bylo žádáno o změnu před dokončením, provedena v rozporu se stavebním povolením. Tato skutečnost byla v řízení řádně prokázána. Stavební úřad proto vyzval stavebníka k předložení žádosti o dodatečné povolení stavby včetně projektové dokumentace a dalších dokladů nezbytných k posouzení otázky dodatečného povolení nebo odstranění stavebních úprav. Stavebník žádost o dodatečné povolení stavby a projektovou dokumentaci včetně ostatních dokladů stavebnímu úřadu předložil. Stavební úřad zjistil, že žádost o dodatečné povolení stavby byla svým obsahem v rozporu s projektovou dokumentací a vyzval stavebníka ke zjednání nápravy. V rámci výzvy byl jasně označen rozpor, který byl stavebník během stanovené lhůty povinen odstranit. Stavebník v řízení o odstranění stavby požádal o dodatečné povolení stavebních úprav rodinného domu č. p. Y za účelem zvětšení rozsahu obytných částí tohoto domu, a to v rozsahu podle projektové dokumentace.
15. Krajský úřad však poukázal na to, že z projektové dokumentace i předložených vyjádření dotčených orgánů státní správy se podávalo, že v případě stavebních úprav šlo o ubytovací zařízení. Stavební úřad tedy správně vyzval stavebníka, aby upravil podanou žádost o dodatečné povolení stavby tak, aby žádost byla v souladu s projektovou dokumentací, případně aby ve smyslu podané žádosti pozměnil projektovou dokumentaci. Krajský úřad uvedl, že stavebník byl stavebním úřadem dostatečně poučen o tom, jak odstranit vymezené nedostatky. Stavební úřad nemohl žádost o dodatečné povolení stavebních úprav, jak byla s projektovou dokumentací podána, posoudit, neboť vzhledem k rozporům mezi podanou žádostí o dodatečné povolení stavby, projektovou dokumentací i vyjádřeními dotčených orgánů státní správy nebylo zřejmé, jaká stavba byla předmětem žádosti o dodatečné povolení.
16. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Úřad městyse Buchlovice, který byl v řízení stavebním úřadem. Namítal, že v řízení o odstranění stavby stavebníka řádně poučil o podmínkách dodatečného povolení stavebních úprav. Dne 26. 7. 2005 vyzval stavebníka i k uvedení žádosti o dodatečné stavební povolení do souladu s projektovou dokumentací a stanovisky dotčených orgánů státní správy. Dne 7. 11. 2005 a dne 30. 11. 2005 byl stavebník znovu poučen o nedostatcích podání. Podle názoru stavebního úřadu tak stavebník nesplnil povinnost předložit řádné doklady k žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav, na jejichž podkladě by mohl být prokázán i soulad stavby s veřejným zájmem. Stavební úřad doplnil, že postoj stavebníka v řízení byl společensky neomluvitelný, a to i se zřetelem k tomu, že stavebník pravděpodobně dlouhodobě stavbu používal pro komerční (ubytovací) účely.
17. K ústavní stížnosti se vyjádřili i vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem 1) a 2) (osoby zúčastněné na soudním řízení správním). Spolu s žádostí o přednostní projednání věci ze strany Ústavního soudu poznamenali, že předmětná nepovolená a nezkolaudovaná stavba je již řadu let používána a provozována jako ubytovací zařízení třetí osobou, kterou stěžovatelky a vlastnice, jež zde nebydlí, ani v ústavní stížnosti nezmínily.
18. K výzvě Ústavního soudu pak stěžovatelky doplnily svá tvrzení tak, že ve druhém nadzemním podlaží domu, ve kterém byly provedeny sporné stavební úpravy, není provozováno ubytovací zařízení. Stěžovatelky mají zájem tyto prostory využívat v budoucnu buď jako ubytovací zařízení, nebo i pro vlastní bydlení či bydlení rodinných příslušníků. Stěžovatelky nemají živnostenské oprávnění k provozování penzionu [stěžovatelka 1) dosud studuje v zahraničí, stěžovatelka 2) pracuje ve Francii pro OSN]. O dům se stará otec stěžovatelek Vlastimil Knop, který má vyřízeno živnostenské oprávnění na ubytovací služby a ve druhém nadzemním podlaží přední části domu (tj. části, která nebyla předmětem řízení) dané služby provozuje.
IV.
Právní posouzení
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů (nebo jiných státních orgánů).
20. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníků řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
21. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním nebo správním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů správními orgány a obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s vysloveným hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
22. Pochybení obecných soudů a správních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o odstranění stavby, resp. stavebních úprav, u kterých nebylo řádně požádáno o dodatečné stavební povolení, nevybočuje z ústavních kautel. Na stěžovatelkách bylo uvedení žádosti o dodatečné povolení stavby do souladu s projektovou dokumentací, což stěžovatelky v rozporu s ustanovením §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (které je veřejnoprávní normou) neučinily. Stěžovatelky proto neprokázaly ani soulad stavby s veřejným zájmem. Obecné soudy tak řádně, logicky a na podkladě dostupného skutkového stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatelek proti správním rozhodnutím o nařízení odstranění stavebních úprav jako důvodné.
23. Samotný nesouhlas stěžovatelek s právním posouzením povinnosti odstranit stavební úpravy domu a s hodnocením skutkového stavu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Stěžovatelky (resp. právní předchůdkyně stěžovatelek v postavení stavebníka) neučinily vše pro nápravu skutkového a právního stavu, který jim byl obecnými soudy a správními orgány v řízení o odstranění stavebních úprav vytknut.
24. Aplikace práva správními orgány a soudy nedosáhla rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Nadto je nutno uvést, že stěžovatelky v obsahu ústavní stížnosti uplatnily argumenty, které již byly použity v řízení před obecnými soudy, jež námitky stěžovatelek vypořádaly dostatečně a v souladu s principy spravedlivého procesu.
25. Ze všech řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu