ECLI:CZ:US:2016:1.US.1149.16.2
sp. zn. I. ÚS 1149/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ildara Gareeva, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 14 To 20/2016, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, č. j. Nt 656/2015-490, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zákaz nelidského či ponižujícího zacházení (dále též jen "špatné zacházení") zakotvený v čl. 3 Úmluvy.
Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že se připouští vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Stěžovatel je od roku 2011 v Rusku trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu zorganizování nájemné vraždy advokátky své protistrany v občanskoprávním sporu ohledně majetkových podílů v obchodní společnosti. Krajský soud shledal, že všechny podmínky vydání stěžovatele jsou splněny a naopak neshledal, že by zde byl nějaký důvod nepřípustnosti vydání ať již vyjmenovaný v §91 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, či v Evropské úmluvě o vydávání.
Ohledně nebezpečí porušení práv stěžovatele v Rusku vyplývajících z čl. 3 a 6 Úmluvy krajský soud vyšel z řady zpráv o situaci v Rusku (zpráva Ministerstva zahraničních věcí ČR, Ministerstva vnitra ČR, dokumenty Ministerstva zahraničních věcí USA, zprávy nevládních organizací, dokumenty Rady Evropy). Tyto důkazy zhodnotil tak, že situace v Rusku je obecně problematická, nicméně je třeba vyhodnotit každý případ individuálně. Uvedl, že skutek, pro který je stěžovatel stíhán, nemá politický charakter. Odmítl jako nelogický argument stěžovatele, že ruské úřady jej falešně obvinily z trestného činu, aby získaly kontrolu nad jeho obchodní společností, neboť sám stěžovatel vypověděl, že jeho rodina již o majetek ve společnosti přišla. Velkou váhu krajský soud přiřkl diplomatickým zárukám Generální prokuratury Ruské federace, podle kterých stěžovatel má být omezen na svobodě v zařízení, které plně splňuje požadavky Úmluvy (konkrétně má být držen v moskevském Vyšetřovacím vězení č. 5), pracovníci českého konzulátu jej budou moci kdykoliv navštívit a bude také plně zajištěno jeho právo na spravedlivý proces.
Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu. Podle jeho názoru je skutek, z jehož spáchání je stěžovatel podezříván, v extradičních materiálech popsán dostatečně určitě. Absence odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání není takovou vadou, která by bránila posouzení, zda pro takový čin lze osobu vydat. Dále uvedl, že porušování čl. 3 a čl. 6 Úmluvy není v Rusku natolik systematické a rozšířené, aby vylučovalo vydání jakékoliv osoby do Ruska. Přitom z vyhodnocení osobních poměrů stěžovatele důvodná obava z porušení práva na spravedlivý proces ani zákazu špatného zacházení nevyplývá.
II. Argumentace stran
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v případě vydání do Ruska mu hrozí, že bude porušeno především jeho právo na spravedlivý proces. Tvrdí, že jeho trestní stíhání v Rusku je motivováno čistě snahou zbavit jej vlastnictví podílu v jeho obchodní společnosti. Také namítá, že české soudy se nedostatečně zabývaly kvalitou ruské žádosti o extradici a přiložených materiálů, které jsou z pohledu odůvodnění stíhání stěžovatele nedostatečné. Rovněž za nedostatečné považuje diplomatické záruky ruské prokuratury, které jsou pouze obecné.
Stěžovatel také uvádí, že v případě jeho vydání existuje reálná hrozba špatného zacházení, neboť v Rusku je porušování práv občanů na denním pořádku a podmínky v ruských věznicích jsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy.
Stěžovatel nakonec odkázal na nový ruský zákon č. 7-KFZ, který má dle něj zásadním způsobem omezit garanci práv zaručených Úmluvou v Rusku.
Krajský soud ve svém vyjádření odkázal pouze na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout a zopakoval argumenty ze svého usnesení.
Stěžovatel v replice trvá na své ústavní stížnosti a namítá, že usnesení i stanovisko vrchního soudu je paušální a nemá oporu ve spisovém materiálu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že extradice není přípustná, pokud existují závažné důvody domnívat se, že vydávaná osoba bude vystavena reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu [nález sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. 1. 2014 (N 12/72 SbNU 169), bod 19]. Reálné nebezpečí neznamená jistotu, ale určitou míru pravděpodobnosti, že porušení stěžovatelových práv v cílové zemi nastane, konkrétně že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 422/16 ze dne 22. 3. 2016 odkazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 Azs 71/2006). Při posuzování tohoto reálného nebezpečí je nutno zkoumat dva faktory: obecnou situaci v cílové zemi a osobní okolnosti stěžovatele.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval také přípustností extradice do Ruska. Jde-li o konkrétní poměry v Ruské federaci, Ústavní soud opakovaně poukazuje na zprávy o nevyhovujících podmínkách v ruských věznicích a deficitech v ruském justičním systému, tyto však podle něj samy o sobě nezpůsobují, že by vydání do Ruské federace bylo ve všech případech nepřípustné. Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoliv bagatelizovat zprávy svědčící o tom, že dodržování základních práv v Ruské federaci vykazuje závažné nedostatky, zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces a zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení. Situace v zemi nicméně dlouhodobě není považována za natolik závažnou, aby absolutně vylučovala vydávání osob do Ruské federace. K tomuto vydání dojít může, ovšem po řádném individuálním posouzení příslušných otázek (viz nález ze dne 26. května 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14; nález ze dne 11. září 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13; usnesení ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 48/13; usnesení sp. zn. IV. ÚS 422/16 ze dne 22. 3. 2016; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2746/13 ze dne 15. 1. 2014)
Obdobné principy v případě vydávání či vyhošťování do Ruska aplikuje i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). V případě Ruska je zásadní rozdíl, zda má být osoba vydána do centrálních částí Ruska, kde riziko špatného zacházení je obecně menší, nebo do neklidné oblasti severního Kavkazu. Judikatura ESLP je v současné době konstantní v tom, že i přes občasná porušování lidských práv v Rusku situace není taková, aby vylučovala jakékoliv vyhoštění nebo extradici do Rusku. Nebezpečí špatného zacházení však v zásadě existuje u obyvatel Čečenska, Ingušetie, či Dagestánu, kteří jsou nebo byly nějakým způsobem napojeni na boj proti vládě, či se o tom úřady domnívají. V takovém případě je poté nutno pečlivě zvažovat okolnosti každého jednotlivého případu (viz např. shledaná porušení Úmluvy v rozhodnutích ve věcech R. K. proti Francii, č. 61264/11, §63; M.V. a M.T. proti Francii, č. 17897/09, §40; či M.G. proti Bulharsku, č. 59297/12). Oproti tomu například ve věci A.Y. proti Slovensku, č. 37146/12, ESLP porušení neshledal, neboť stěžovatelova verze událostí nebyla důvěryhodná a také vzal v potaz rozsáhlé a podrobné diplomatické záruky Ruska. Ani neutěšená situace v mnoha ruských věznicích extradici zcela nevylučuje, zvýšené riziko je však opět u věznic na severním Kavkaze (viz rozsudek ve věci Tershiyev proti Ázerbajdžánu ze dne 31. 7. 2014, č. 10226/13, §54-55).
V nyní posuzovaném případě je zásadní, že stěžovatel má být vydán ke stíhání do Moskvy, a nikoliv do oblasti severního Kavkazu. Zároveň z dostupných materiálů nevyplývá a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl nějak zapojen do ozbrojeného boje proti vládě. Tyto zvláštní rizikové faktory tedy u stěžovatele absentují. Ústavní soud také nemá žádné zprávy z dostupných zdrojů, včetně judikatury ESLP, že by podmínky detence v moskevském Vyšetřovacím vězení č. 5 byly v rozporu s čl. 3 Úmluvy a stěžovatel ani žádné konkrétní poznatky o tomto vazebním vězení nepředložil.
Ústavní soud vzal také v potaz diplomatické záruky ruské prokuratury, která se zaručila, že v případě stěžovatele budou dodrženy veškeré aspekty jeho práva na spravedlivý proces, a že jej ve vazbě budou moci kdykoliv navštěvovat pracovníci českého velvyslanectví. Ústavní soud tyto záruky považuje za dostatečně konkrétní, adresné vůči stěžovateli a vydané k tomu kompetentním orgánem. Přitom je nutno vzít v potaz také vyjádření českého velvyslance v Rusku, které je součástí spisového materiálu, podle kterého se čeští konzulární pracovníci zatím nesetkali s tím, že by jim byla odepřena žádost o návštěvu zadržovaných osob. Rovněž je nutno reflektovat, že v případě stěžovatele byly dány záruky, které jsou obdobné zárukám, které jako relevantní akceptuje i ESLP (viz např. rozsudek ESLP ve věci Zarmayev proti Belgii ze dne 27. 2. 2014 č. 35/10). Tyto diplomatické záruky tedy podstatně snižují hrozbu špatného zacházení se stěžovatelem po jeho vydání do Ruska.
Při hodnocení, zda u stěžovatele existuje reálné nebezpečí, že bude v Rusku vystaven zacházení v rozpor s čl. 3 Úmluvy je také nutno vzít v potaz, že jde o extradici do státu, který je smluvní stranou Úmluvy a který se tedy zavázal zajistit lidská práva všem osobám ve své jurisdikci, což obecně snižuje riziko špatného zacházení (obdobně viz rozsudek ESLP ve věci Tershiyev proti Ázerbajdžánu ze dne 31. 7. 2014 č. 10226/13, §61 a odkazy tam uvedené).
Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám není Ústavní soud přesvědčen, že při případném vyhoštění stěžovatele mu skutečně reálně v Rusku hrozí, že bude vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
K obdobnému závěru Ústavní soud dospěl i co se týče nebezpečí porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces v Rusku. Ústavní soud především připomíná, že namítané porušení práva na spravedlivý proces v cílové zemi může být překážkou vyhoštění pouze výjimečně, pokud jde o "flagrantní odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy" [nález sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. 1. 2014 (N 12/72 SbNU 169), bod 18; shodně judikatura ESLP viz rozsudek Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, §259 a násl.]. V případě stěžovatele Ústavní soud nedospěl k závěru, že existuje reálné nebezpečí, že ruské soudy se vůči stěžovateli dopustí tak závažných pochybení, že by šlo již o flagrantní odepření spravedlnosti.
Ústavní soud vnímá argumentaci stěžovatele, že trestní věc vedená proti němu je účelově vykonstruovaná a nechce v žádném případě toto vážné tvrzení stěžovatele bagatelizovat. Obecné soudy v napadených usneseních se touto otázkou však podrobně zabývaly a takové nebezpečí neshledaly. Na jejich rozhodnutí lze v tomto ohledu odkázat. Ústavní soud není z dostupných materiálů přesvědčen o tom, že by bylo možné plošně zpochybnit nezávislost a nestrannost ruských soudů. Přitom je nutno si uvědomit, že to je právě vedení řízení proti stěžovateli ze strany ruských soudů, které je zásadní z pohledu posouzení otázky, zda se stěžovateli dostane v Rusku spravedlivého procesu, jehož jádro je v řízení před soudy. Stěžovatel bude moci námitky o údajné vykonstruovanosti trestních obvinění proti němu uvádět i v řízení před ruskými soudy. Ústavní soud na základě spisového materiálu není schopen učinit závěr, že ruské soudy by a priori tyto argumenty stěžovatele odmítaly a byly by vůči němu zaujaté.
Lze dodat, že i v kontextu práva na spravedlivý proces je nutno vzít v potaz záruky ruské prokuratury dané v případě stěžovatele, které nebezpečí flagrantního porušení práva stěžovatele v Rusku na spravedlivý proces dále snižují (shodně viz rozhodnutí ESLP ve věci A.Y. proti Slovensku ze dne 1. 3. 2016 č. 37146/12, §77).
Ústavní soud i v tomto kontextu vzal v potaz, že Rusko je smluvní stranou Úmluvy a v případě, že by došlo v případě stěžovatele k porušení práva na spravedlivý proces je mu otevřena i možnost podat stížnost k ESLP. Přitom nesdílí názor stěžovatele, že schválení zákona č. 7-KFZ, který vstoupil v účinnost 15. 12. 2015 a kterým byl novelizován zákon o Ústavním soudu Ruské federace, znamená, že osoby v Rusku již nadále nepožívají ochrany dané Úmluvou a ESLP.
Ústavní soud uznává, že tento zákon je v mnoha ohledech problematický (viz také Stanovisko Benátské komise ze dne 15. 3. 2016, č. 832/2015), nicméně tyto problémy nespočívají v tom, že by zcela negoval ochranu poskytovanou štrasburským systémem na území Ruska. Důsledkem této novely je, že Ústavní soud Ruské federace je oprávněn prohlásit konkrétní rozhodnutí ESLP za nevykonatelné, pokud je v rozporu se základy ruského ústavního systému nebo lidskými právy garantovanými Ústavou Ruské federace.
Ústavní soud Ruské federace tuto svou pravomoc již jednou užil, avšak stalo se tak v případě volebního práva vězňů, čili nikoliv v kontextu práva na spravedlivý proces (viz rozhodnutí ze dne 19. 4. 2016, č. 12-?/2016). V tomto rozhodnutí konstatoval, že si je vědom významu systému, jehož jsou rozsudky ESLP součástí, a v zájmu zachování jeho úspěšného fungování je Ústavní soud Ruské federace připraven hledat zákonný kompromis (oddíl 4.4 rozhodnutí). K tomuto rozhodnutí Ústavní soud Ruské federace přistoupil pouze poté, co shledal zjevný rozpor daného rozsudku ESLP s konkrétním ustanovením ruské Ústavy, který nebylo možno překlenout interpretací.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv obhajoval tuto problematickou novelu zákona o Ústavním soudu Ruské federace, kterou Benátská komise považuje za rozpornou s mezinárodním právem, tak přesto lze z právě uvedeného dovodit, že dopad této novely na případ stěžovatele není téměř žádný. Pravděpodobnost, že této pravomoci by Ústavní soud Ruské federace použil v "běžných" případech, ve kterých by ESLP shledal porušení práva na spravedlivý proces, je prakticky nulová, již z toho důvodu, že sama Ústava Ruské federace právo na spravedlivý proces garantuje.
Nakonec přistoupil Ústavní soud k posouzení námitky stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces obecnými soudy, které se nedostatečně zabývaly nedostatky v extradičních dokumentech zaslanými ruskými orgány.
Podle judikatury Ústavního soudu obecný soud, jenž rozhoduje o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do cizího státu, nemůže akceptovat popis extradičního skutku natolik vágní, že v něm není možné s jistotou rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů dle českého trestního zákoníku. Uvedený požadavek je třeba vztáhnout nejen na znaky objektivní, ale také na otázku zavinění a dalších subjektivních znaků [nález sp. zn. III. ÚS 1354/13 ze dne 11. 9. 2013 (N 161/70 SbNU 501)]. V tomto nálezu právě Ústavní soud takové pochybení shledal, neboť obecné soudy ignorovaly "zcela flagrantní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede." Přitom dopěl k závěru, že v materiálech, kterými ruské orgány o extradici žádaly, byl popis skutku, z jehož spáchání byl stěžovatel obviněn "vágní a zároveň chaotický".
Ani taková pochybení však Ústavní soud v nynějším případu neshledal. Odvolací soud se již touto námitkou stěžovatele zabýval a uvedl, že popis skutku je dostatečně určitý. Zároveň i odůvodnění trestního stíhání stěžovatele, poté co si státní zastupitelství vyžádalo z ruské strany dodatečné podklady, je již dostačující. Ústavní soud tedy uzavírá, že z extradičních materiálů, jakož i z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je dostatečně seznatelné, pro jaký skutek je vedeno trestní stíhání, a stručně jsou zde zmíněny i okolnosti, z nichž ruské orgány vyvozují podezření, že se uvedeného činu měl dopustit právě stěžovatel. K porušení základního práva stěžovatele tedy nedošlo ani v tomto ohledu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu